Slunce pomalu začíná stírat rozdíl mezi nocí a dnem, probojovává se skrz rolety a probouzí mě. Vedle v kuchyni pro mě Sergej chystá transkarpatskou specialitu na snídani a já se vrhám do nového dne.
Jak Sergej řekl, měli bychom navštívit hrad v Mukačevě. Po jídle mu vyřídím díky za dobrou snídani a vyrážíme na cestu do vzdáleného hradu. Bereme si maršrutku, speciální minibusík, v něm se mi stane podivná věc, pasažér za mnou mi dává peníze s "dajtě dali" a já si v duchu říkám "to je jako pro mě?". Ne! Vyplynulo z toho, že když zde lidé nasedají tak pošlou peníze vpřed řidičovi. Zanedlouho jsme dorazili k hradu, kde nás uvítala průvodkyně. Sedmnáctiletá holka, co právě začala studovat univerzitu ve Lvivu. Jak jsme procházeli hradem, uvědomil jsem si jak je zde krásně, jelikož tahle holka mě neustále odměňovala úsměvy, které mě hřály u srdce. Ne dlouho po prohlídce jsme zamířili do centra a zasedli do restaurantu na oběd. Ptám se číšníka zdali mluví anglicky, říká že Sergej, číšník, támhle umí. Vyčkáváme. Sergej přichází, já pln očekávání. Nakonec z něho padá helou a tady prosím menu v angličtině. Nicméně nevadí, bez angličtiny se zde dá obejít a část lidí tu umí česky, jelikož u nás pracovali. Prohlížím si menu, nemohu si vybrat. V hlavě mi z toho hladu běhá myšlenka "tak mi to sem noste prosím jedno za druhým. Jak budu dojídat jedno, přinášejte další a až řeknu stop tak přestaňte!". Nedal sem se ale přesvědčit svým žaludkem a objednávám si "transkarpatskou hostinu". Dle Sergeje, svého hostitele, opravdu to pravé transkarpatské. Nu což, poručil jsem a za nedlouho mi Sergej z Británie přináší na stůl talíř s touto specialitou. Dva druhy uzenin, slaninu a zeleninu. Zakousnu se do slaniny a cítím tu chuťovou symfonii, jak mi prochází celým tělem. Po vydatném obědě jsme se vrátili k němu domů, že se pojedeme projet na kole k jezeru za městem. Nicméně asi osud to chtěl, do cesty se mi připletl kanál, tak hluboký (a s víkem!), že když jsem přes něj přejel myslel jsem si chvíli, že jsem kaskadér na lyžích, který se právě snaží udělat svůj životní kousek. Ale jediné co z toho vzešlo, byla prázdná duše. Vrátili jsme se domů, spočnuli si. Náš čas tím vypršel, rozloučil jsem se z celou jeho rodinou. Jeho otec je skvělý člověk, pohostinný. Patnáct let pracoval v Česku, skvěle jsme si popovídali. Řekli jsme "Paka", což znamená ahoj při rozloučení a já se Sergejem zamíříl na autobusovou stanici. Dorazili jsme na místo, kde byla pouze vyšlapaná tráva, ptám se Sergeje, jestli tohle je opravdu zastávka, odvětil ano. Na to kdy to jede mi odpověděl "já vím". Řekli jsme si, že se určitě někdy potkáme v budoucnosti. Nasedl jsem a mířil jsem do Užhorodu. Asi za hodinu jízdy ze schodů jsem dorazil do Užhorodu, kde jsem bohužel nevěděl jak do hostelu. Zeptal jsem se tedy. Všichni lidé byli velmi příjemní a s jejich pomocí jsem se dostal až do cíle, do "Five Flags hostel". Zde mě vítá krásná snědá Ukrajinka. Vyřídíme byrokracii a já konečně vidím, kde budu následující dva dny bydlet. Překrásné místo, kde každá bezpečnostní skříňka v našem pokoji má jméno maďarských měst a také je zde maďarská vlajka. Já dostal klíč od skříňky "Miskolc". V pokoji jsou také již tři ubytovaní, dva Ukrajinci na obchodních cestách a Japonec, programátor high-tech robotů. Po krátké konverzaci, sprše a odpočinku jsem se vydal do města. Tentokrát již do Užhorodu, potkat dívku jménem Alina. Dorazím na most a z dáli se blíží krásná dáma v hippie šatech s úsměvem na tváři. Vyrážíme do kavárny, já osobně tedy na kvas, speciální nealko nápoj udělaný z černého chleba a dáma vedle mě si objednává kávu. Po chvíli konverzace s ní jsem zjistil, že studuje ve slovenštině univerzitu umění v Bratislavě, nicméně preferuje mluvit po anglicku. Malířka, milující jógu. Po chvilce dorazí i její známý a jdeme se kouknout na hrad a projít se mezi ulicemi Užhorodu, které jsou velmi úzké. Všude kolem vás jezdci na kole a ulice jsou zaplněny mladými lidmi, povídající o svých každodenních starostech. Blížíme se k řece, kde je neskutečně dlouhá promenáda, jak Alina poznamenala. Přitom probíráme, kde bychom chtěli žít. Alina by ráda žila v Amsterdamu To mě přivedlo k jasné myšlence, čemu se Užhorod podobá, nazval jsem ho "malý Amsterdam". Kavárny, mladí lidé a kola vás obklopují v úzkých uličkách jako mraky obklopují naše Slunce na nebeské klenbě. Ještě poslední myšlenka na závěr. Miluji, když ženy nosí šaty. Zde jsem se ocitl v ráji, skoro každá žena tu má na sobě prosté, volné, dlouhé šaty. Je to krásné.
Odkaz na celou FOTOGALERII: (nemusíte mít facebook účet):
KLIKNI!
Pokud vás mé vyprávění zaujalo a chcete slyšet více, přispějte mi na další cesty za poznáním.
Další cesta: Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán
Za příspěvek vám pošlu pohled či dovezu malý suvenýr a budu vás zásobovat dalším vyprávěním.
Číslo účtu: 1172380016/3030 , do zprávy pro příjemce uveďte své jméno a adresu
Děkuji za podporu :)
