Ukrajina - Člověk, který mě zachránil (17)

      První nás čekal s Australanem vlak do Oděsy, kde on zůstává, ale já jedu dál až do Užhorodu. Ve vlaku jsme potkali mladého kluka, který začal včelařit, dokonce i bez zázemí úctyhodné. Když jsme dorazili do Oděsy, rozloučili jsme se a každý pokračovali ve své cestě skrz cizí země. Můj další vlak jede až v sedm večer. Nejdelší cesta vlakem v mém životě, 18 hodin, celkem 1100 km. Ukrajinské železnice jsou výborné. Je to rozhodně nejlepší způsob přepravy, ale necestujte 3. třídou. Minimálně polovina vlaků jsou plackart čili na spaní ze vším komfortem, ale doporučuji si vzít spodní postele. Do odjezdu zbývalo ještě dost času a tak jsem se já a Yana vydali na pláž. Naposledy jsem pocítil ten mořský vánek, který vás nabádá koupit si loď a stát se novým objevitelem nebo aspoň námořníkem na některém z místních plavidel. Čas v tomto okouzlujícím přímořském městě vypršel. Vydali jsme se na stanici, odjezdová tabule mi bez skrupulí oznamuje, že můj vlak za chvíli odjíždí. Ale já tu chci ještě chvíli zůstat v objetí Yany a dívat se do jejích očí, bohužel čas je něco co se nám ještě nepodařilo změnit. Je to neúprosná veličina, které jsme součástí, proto s ním musíme hospodařit tak, aby až budeme na sklonku života mohli pronést „Tento život stál za to, nebuďte smutní, v dalším světě na mě čeká místo mezi lidmi stejně tak milujícími a významnými jako v tomto životě“           

     Naposledy jsem obejmul Yanu, naše dlaně se propletly, políbil jsem jí a rozloučili jsme se. V mém kupé ve vlaku už bylo pár spolucestujících. Dcera s otcem jedoucí na výlet a matka s dcerou jedoucí za „panem Olegem“ do Karpat, jak sami řekli. Je to prý hodný člověk, který je výborný jako průvodce. Po chvíli se přestěhovali vedle do kupé a pozvali mě na šumivé víno. Zde byla ještě její teta a kamarádka její mámy. Ona se jmenovala Táňa, 27 let, architektka. Vypadala tak na 22. Její krása by se nedala měřit na žádné škále. Skoro každá žena, kterou jsem zde potkal mě okouzlila. Asi to má něco do sebe, když je cizinka, divokost a tužba po objevování.  Manžel její tety je námořník a objíždí celý svět. Kamarádka její mámy je zubařka a dál už si to nepamatuji. Pohostili mě nejen vínem, ale také domácím chlebem s řízky a domácími rajčaty. Věru v Oděse rostou ty nejlepší rajčata pod Sluncem, kolosální velikosti a slaďoučká, taková jaké jsem nejedl nikdy předtím. Co je ale nejkrásnější a hřejivé u srdce je pohostinnost Ukrajinců. I když vás neznají či dokonce nemluví jazykem, kterým vy mluvíte tak se k vám chovají jako kdybyste byli součást jejich rodiny. Po druhé odpoledne dalšího dne jsem dorazil do Užhorodu, kde jsem si chtěl koupit lístek na maršrutku do Čopu, město na hranici s Maďarskem. Jelikož jsem ale vůbec nevěděl jak se dostat do Budapešti, zeptal jsem se jedné slečny, ta mi i koupila lístek, jelikož už jsem neměl hřivny, byl jsem jí velice vděčný.

            Poděkoval jsem a vyrazil jsem na cestu. V buse jsem potkal Ukrajince, který zrovna skončil školu a dělá v lesnictví. Tento člověk mě zachránil, jinak bych snad ani z Ukrajiny neodcestoval. Vysedli jsme a šel mi pomoci koupit lístek. Následně jsme šli spolu vybrat z bankomatu, ale zjistil jsem, že ani na jedné z karet už nemám nic. Měl jsem pouze české koruny v hotovosti, českou měnu, která je prakticky nesměnitelná na Ukrajině či Moldavsku. Jenom jako vsuvku uvedu, že když jsem dával zálohu v korunách na klíče v Chișinău , zaměstnankyně v hostelu utrousila „Co to je? Má to vůbec nějakou hodnotu?“. Takže jsem byl bez peněz. Zeptal jsem se ho, zdali mi může směnit koruny v hřivny. Pomohl mi a já mohl odcestovat. Když jsem jel z Oděsy vlakem, mohl jsem již vystoupit v Čopu a z tama jet přímo do Budapešti. Ale neuvědomil jsem si to a vystoupil jsem až v Užhorodě. Pak mi pomohla dívka a nasměrovala mě na bus do Čopu. Jelikož jsem už neměl hřivny, zaplatila mi lístek. V buse jsem potkal lesníka, toho, který mi směnil peníze a já mohl pokračovat do Budapešti. Z toho plyne, že chyby nejsou věci, kterými bychom se měli trápit. Spíše vše vyústí v souhrn náhod, které vám pomůžou a které by se nestaly, kdybych neudělal tu chybu v Čopu a vystoupil.

            V Čopu mě čekala ta nejpřísnější hraniční kontrola, vytáhnout věci z batohu, kontrola razítek, otázky co jsem dělal atd... Nakonec mě po pár minutách pustili a já prošel hranicí mezi východem a Schengenem. Potom už jen přesedání, protože kolejnice na Ukrajině mají široký sovětský rozchod oproti užšímu evropskému. Zde šlo už vidět, že jsem se vrátil zpět do západní Evropy. Rychlé vlaky, kupé se sedačkami, po maršrutkách ani stopa. Ve vlaku jsem se seznámil s Maďarko-Ukrajinkou, která žije a studuje v Debrecenu. Její rodiče žijí na Ukrajině, miluje slovanskou kulturu, mluví rusky, maďarsky, anglicky a učí se polštinu.

            Okolo půlnoci jsem dorazil do Budapešti, kde na mě čekal Ruben, kamarád a bývalý spolužák z Budapešti, který mě ubytoval na 3 dny. Tím má cesta přes bývalé sovětské země pro tentokrát skončila.

Pokud vás mé vyprávění zaujalo a chcete slyšet více, přispějte mi na další cesty za poznáním.

Další cesta: Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán

Za příspěvek vám pošlu pohled či dovezu malý suvenýr a budu vás zásobovat dalším vyprávěním.

Číslo účtu: 1172380016/3030 , do zprávy pro příjemce uveďte své jméno a adresu

  Děkuji za podporu :)