5 zemí (Británie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a Německo) Prostředky přepravy: stopování (600 km) přes Británii, Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Aachen + bus, vlak, trajekt (+-200 km) a spolujízda přes blablacar
Bez přípravy, jenom tak se za 6 hodin sbalit a vyjet? Proč ne, tak vypadala má příprava na tuto cestu, která vlastně ani přípravou nebyla. Dostal jsem šanci být zaměstnaný u British Telecomu v Británii, proto jsem narychlo jel na pohovor. Tato informace se ke mně dostala 3 dny před odjezdem. Bratr mě zavezl na nádraží v Hranicích, odkud jsem pokračoval vlakem do Prahy. Cestou do Hranic velmi pršelo. V tom dešti stála u silnice stopařka, kterou jsme vzali do auta. Svěřila se nám, že jí ujel autobus a tudíž potřebuje vzít do Teplic u Hranic. Na konci cesty mi popřála dobré stopování, neboť jsem jí řekl o svém plánu, stopovat po západní Evropě. Bratr mi popřál šťastnou cestu a já vyrazil na cestu, na které jsem chtěl zlomit mýtus nebezpečnosti stopování a navíc si stopování vyzkoušet na vlastní kůži.
Vlak mě dopravil do Prahy. Z Prahy do Londýna jsem jel autobusem přes student agency. Rozdíl mezi obyčejným autobusem a autobusem od student agency, ten nejpodstatnější vůbec je záchod. Záchod, zařízení, které je potřeba nejvíce ve chvíli kdy kolem žádné není. Moje spolusedící byla holka, která jela navštívit svou kamarádku do Londýna. Její kamarádka tam pracuje. Byla z Rakovníku a studuje ekonomii. Autobus zastavoval na mnoha zastávkách, v Německu, Lucembursku, Belgii a nakonec v Londýně. Na zastávce v Německu jsem se u pultu s velice zdravými a čerstvými bagetami dal do řeči s Češkou Míšou, o tom, kterou bagetu si vybrat. Na dalších zastávkách jsme vždy prohodili pár slov. Ráno, okolo osmé hodiny, autobus dorazil do Calais, odkud vede tunel to Folkestone. Všude ostnaté dráty, ploty a vysoký a dlouhý vlak, do kterého najíždí auta a autobusy. Připadal jsem si jako člověk žijící v postapokalyptické Evropě, kde jenom jedna země přežila, království za tunelem a ploty s ostnatými dráty.
Tunel má přibližně 50,5 km. Délka cesty tunelem je okolo 30 minut. S Míšou jsme prošli celý podzemní vlak a z oken viděli jenom tmu. Po výjezdu z Eurotunelu brzy autobus dorazil na okraj Londýna, kde lze vidět anglickou architekturu, která je charakteristická cihlovými domy. Pokud jste milovníci Tomáše Bati a jeho cihlové architektury ve Zlíně, bude se vám tady líbit. Nejvíce mě upoutal název obchodu „Probably the best ….. shop“. Už si nepamatuji, jaký druh zboží tento obchod nabízel, nicméně v překladu to znamená „Pravděpodobně nejlepší obchod s….“. Jsem zastánce toho nakupovat co nejlepší zboží, ale tohle zní, že opravdu neprohloupím, když si koupím pravděpodobně to nejlepší. To znamená, že to nebude úplně špatné, a ani nejlepší. Z toho plyne upřímnost tohoto prodejce, kterou velmi oceňuji, neboť vždy se najde někdo lepší. Okolo 12 hodiny autobus dojel do cíle. Na Victoria Street Station v Londýně, kde dojíždí autobusy student agency a flixbusu také. Flixbus je německá společnost, která nabízí levné spoje po celé Evropě. Vystoupili jsme a šli jsme se s Míšou podívat po Londýně, neboť mě vlak odjížděl až za 4 hodiny a ona měla ještě čas. Za chvíli jsme narazili na menší náměstí, kde na jednom místě byly kuchyně mnoha různých národů. Indická, Vietnamská, Jordánská, Turecká, Pákistánská a jiné. Po chvíli přemýšlení bylo rozhodnuto pro Jordánskou kuchyni. Prodejce nás pozdravil, ptal se nás, odkud jsme a dal nám ochutnat od každého pokrmu, který byl v nabídce. Všechno maso měli dušené a nabarvené různým kořením, na oranžovo, zeleno i fialovo. A tím myslím fialovou jako babiččinu borůvkovou marmeládu, oranžovou jako podzimní listí padající do vlasů a zelenou jako jaspis vytěžen z toho nejhlubšího dolu.
Sedli jsme si a začali jíst oběd. Míša je z Jablonce nad Nisou a 6 let pracuje v Anglii, kde se stará o malé děti. O Britech mi řekla, že jsou milí a zdvořilí, nicméně jsou chladní ve svém vystupování. Neprojevují své emoce tak silně. Když Britovi ujede autobus, ani si toho nevšimne. Když mu někdo očeše jablka ze stromu na zahrádce, konstatuje, že zřejmě přišel silný vítr. Když mu vyhoří dům, dojde k závěru, že se jedná pouze o menší nepříjemnost.
Po jídle jsme se vydali směrem k zastávce metra, kde Míša musela nastoupit na metro, aby se dostala na správné nádraží směrem do Readingu, což je město v Anglii nedaleko od Londýna. U metra jsme se objali a políbili se. Napětí mezi námi bylo tak silné, že i elektrikáři pracující s velmi vysokým napětím, by odmítli pracovat a dotknout se drátu. Políbili jsme se ještě jednou a já cítil, jak mi tělem prochází energie, kterou neumím popsat, jako kouzlo, které umí očarovat mysl, kouzlo od kterého nechceme odejít, ale chceme s ním zůstat na věčnost. Objali jsme se naposledy, Míša se otočila a chtěla projít přes dav lidí šinoucí si to přes chodník jako nespoutaný proud vody. Díváme se na sebe, ale dav jí stále nechce pustit, až najednou se ztrácí v dáli temného tunelu směrem do stanice metra.
Pokračování v dalším díle...
