Na obranu českých socanů a komoušů

Ano, těch, kteří omezují svobody občanů v podobě zákazu kouření v hospodách a nepřejí živnostníkům ...

Se zákazem kouření, byť kuřačka, souhlasím: nejedná se o omezování osobních svobod, jedná se o zákon, který nezakazuje, jen omezuje, jeden takovej zakořeněnej zlozvyk. Žádná osobní svoboda se tady neomezuje. Cigaretový kouř je fujtajbl a tečka.

Systematické omezování, ba přímo znemožňování živnostenské činnosti: jsem zásadně proti. Je setsakra velkej rozdíl mezi povinností vyjít před hospodu hnán nutkáním si zapálit cigaretu, a mezi tím být závislý na tom, jestli je člověka někdo ochotný zaměstnat, přijmout relativně nízký plat, věnovat se něčemu, co člověka zrovna moc nebaví, ale nemá jinou alternativu, protože musí nakrmit hladové krky a splácet hypotéku. A to všechno jen kvůli tomu, že státu vyhovuje levná pracovní síla a má tak všecko víc pod kontrolou.

Člověk samozřejmě podnikat může, nic se nezakazuje. Ale vysoké zdravovotní a sociální pojištění, žádná zadní vrátka pokud projekt nevyjde (každé podnikání je risk, krok do neznáma), spousta nutných povolení, certifikátů a dalšího papírování, které žere čas a hlavně tolik potřebné peníze, když člověk s podnikáním začíná, jsou bariérou pro spoustu lidí, kteří se chcou postarat sami o sebe, ale nemůžou si to dovolit.

Proč chci bránit „socany“ a komouše“, vůči nimž se kritika v těchto dvou věcech obrací ze všech stran? Nechci obhajovat žádnou ideologii. Jen říct, že v zemi, která do komunistického bloku nepatřila, se děje to stejné.

1. Nostalgie po diktaduře: kolikrát jsem už slyšela především pamětníky říkat: „Kěž by se vrátil Franco, ten by tu nastolil pořádek!“ Nemyslím si, že by se lidi za komunismu nebo frankismu měli mnohem líp. Takovou zrůdnost může říct jen nejistý člověk, který má strach z budoucnosti, neumí a nemá snahu se o sebe postarat, a lpí na minulosti, která v něm nebudí úzkost, protože je neměnná. Člověk levicový ... .nebo pravicový.
2. Bariéry proti podnikání: Ve Španělsku se například minimální sociální a zdravotní pojištění živnostníků za pravicové vlády, navzdory předvolebním slibům, rok co rok zvyšuje. Není totiž v zájmu žádného státu mít samostatné lidi, kteří se o sebe dokážou postarat. Levná poslušná pracovní síla a zadlužení obyvatelstva je výhodnější.
3. Protikuřácký zákon: řešilo se to stejné: levice versus pravice, vadí / nevadí, ekonomický dopad pro majitele pohostinství, jen chyběly apokalyptické vize postupného omezení všech občanských svobod.

Nebuďme jako lidi, kteří ve své mysli živí traumata z dětství a fakt, že nedokážou se sebou něco dělat, neustále dávají za vinu rodičům. Od Sametové revoluce už uběhlo pár desetiletí. Stát není náš třídní nepřítel, stát jsme my. Ne za všechna příkoří, která se nám dnes dějí, může rok 1948. Třeba za to může předvolební guláš a pivo a krásné, ale nesplnitelné, politické sliby, nad kterýma se lidi nepozastaví. Anebo občanská iniciativa, která začíná a končí v hospodských (od června i předhospodských) prostorách.

Vidím jeden krásný rozdíl mezi Českem a Španělskem: Česko se narozdíl od Španělska s režimem vyrovnalo docela obstojně. Ve Španělsku se zavírají oči, a čeká se, že se zapomene. Dovedete si představit, že byste třeba bydleli na ulici Klementa Gottwalda anebo pracovali na náměstí Rudé armády? Ve Španělsku je něco obdobného ještě možné. Až v nedávných letech se začaly (ne zcela politicky nautrálně) přejmenovávat ulice, které připomínají hrdiny frankismu.

Na obranu českých socanů a komoušů: ne všechno je důsledkem jejich ideologie. Podobné věci se dějí i jinde a jejich příčiny nejsou tak jednostranné.

A moc jim dáváme my sami: Tím, že se vůči nim pořád vymezujeme, namísto aby oni argumentovali vůči nám. Tím, že stát bereme jako nepřítele, který nám jen zakazuje a ubližuje a ne jako NÁŠ nástroj k uskutečnění věcí, které jsou prostřednictvím individuálních iniciativ nerealizovatelné.