Městečko založené během Reconquisty, zničené za občanské války a zcela opuštěné v padesátých letech. Na předválečných černobílých fotografiích lze vidět, jak vypadalo předtím, než se valná většina obydlí, šest kostelů a dvě nemocnice proměnily v hromady kamení.
Cesty, které už dnes vlastně nikam nevedou ... jinak by už dávno byly asfaltové.
První osadníci si toto místo nevybrali kvůli krásnému výhledu na měsíční krajinu, důležitější pro ně byla jeho strategická pozice.
Jsem ateista, ale když vidím kostel v troskách, napadne mě jediné: lidem, kteří svatostánek zničili, nebylo vůbec nic svaté.
Ti, kteří zůstali navzdory lákavým vyhlídkám lepšího života ve městě, se přestěhovali do okolních vesnic v údolí.
Ani troje hradby nedokázaly Moyu uchránit před zničením.
Jedna z ulic, ve které chybí křik hrajících si dětí, vůně uvařeního jídla a pozorné páry očí schovaných za záclonami.
Posvátné ticho nahradilo šumění trávy a zpěv ptáků.
Vrásčité zdi statečně odolávají zubu času.
Jen když zavane vítr a člověk zbystří sluch, je z dálky slyšet echo zvonů, které kdysi volaly obyvatele města k modlitbě.
Jedno z mála míst, kde člověk oživil okolní šeď barvami. Většinou to bývá naopak.
Jediný ze sedmi kostelů, který přežil vlnu ničení všeho kolem.
Nedůstojné stáří. Přežily do dvacátého století - delší život jsme jim nedopřáli.
Jakpak se asi tato ulice jmenovala? Na tuto otázku Google Maps výjimečně odpověď nemá.
Výhled z okna.
Vstup do nemocnice pro chudé. Ta pro majetnější obyvatele byla opodál.
Ke středověkému městu neodmyslitelně patří hrad ...
... který by dnes nebylo vůbec složité dobýt.
Doufám, že se vám toto krátké zastavení líbilo. A teď už je nejvyšší čas se vydat zpátky na cestu.
