Je mi líto všech hladovějících světa, startující Endeavour mi zvednul úžasem adrenalin, ze všho "euro" už mám skoro kopřivku, "VeVerek" plných zpráv už jsem taky přejedená... prostě se zájmem sleduju každou hovadinu co se kde šustne, ale musím uznat, jakmile jde o vlastní zadnici, ostatní v té chvíli klidně pošlu k šípku. Hold jsem jenom člověk. Dle své teorie češství mám za to, že nic nepotěší člověka víc než cizího neštěstí, takže se ráda s touhle prekérkou podělím, už jen proto, že tím určitě někoho potěším :o)
týden
Je mi líto všech hladovějících světa, startující Endeavour mi zvednul úžasem adrenalin, ze všho "euro" už mám skoro kopřivku, "VeVerek" plných zpráv už jsem
taky přejedená... prostě se zájmem sleduju každou hovadinu co se kde šustne, ale musím uznat, jakmile jde o vlastní zadnici, ostatní v té chvíli klidně pošlu
k šípku. Hold jsem jenom člověk. Dle své teorie češství mám za to, že nic nepotěší člověka víc než cizího neštěstí, takže se ráda s touhle prekérkou podělím,
už jen proto, že tím určitě někoho potěším :o)
Vlastně mi pátek 13. začal už ve středu 11. Nechala jsem si od kolegy technika odborně vyčistit notebook. Doufala jsem, že se tímhle zákrokem zbaví zvuku
traktoru, který vydává jeho větrák. Nezbavil. Naopak, když jsem ho posléze zapnula, zapípal mi na pozdrav a místo uvítací obrazovky systému mizahlásil "FAN
ERROR"... a chcípnul. Zděsila jsem se a honem to běžela kolegovi nahlásit. Ten mi počítač za chvíli donesl zpět s tím, že to funguje, ale toho hučení se
nezbavím a ale jestli chci, může mi nový větrák objednat. Za 1500. Poděkovala jsem mu a "traktor" odložila do tašky, aby byl připravený na cestu domů. Když
pak padla, vesele jsem si to hasila z práce autem, obložená ještě dvěma kolegy, které jsem přibližovala. Zvukový podkres rozverného hovoru tvořilo hlasité
klapnutí, co se ozvalo pokaždé, když jsem zmáčkla spojku. Opravu jsem stejně měla v plánu, jen na ní aspoň trochu našetřit. Nijak jsem se tím tedy
nenechávala vyvést z míry, vysadila jsem spolucestující kde si řekli a hurá domů. No asi po dalším půl kilometru už se neozvalo od spojky klapnutí. Místo
toho jsem málem nohou prošlápla podlahu, pedál jako by nebyl... prostě ouha. Se staženýma půlkama jsem se dokodrcala až k baráku a zařekla jsem se, že dokud
to nenechám opravit, že tím prostě už nejedu.
Čtvrtek a pátek v práci byl opětovně ve znamení klidu, jako celý ten týden. Kvůli dovolené jedné z kolegyň jsem byla na týden převelená na oddělení, kde jsem
oproti běžnému provozu svého pracoviště měla vlastně výsostnou havaj. Jenže nejspíš za pomoci úžasné místní kantýny se po firmě vyrojila něco jako epidemie
střevních obtíží. Takové ty nevážné stavy, kdy se to tak 2 nebo 3 dni v člověku vaří a hemží a i kýchnutí je o strach z újmy na důstojnosti. To mi vydrželo
asi až do neděle, takže když řeknu, že víkend byl na h...o, tak to nebude vulgární nadávávní, ale jen strohé konstatování reality s přesnou definicí.
Nicméně něco pozitivního na těchto dnech bylo. Kvůli svému krkolomnému každodennímu cestování mám auto jako nutnost. Takže mi bylo zapůjčeno ,na tohle
cestování a na dobu co můj plecháč bude nepojízdný, přibližovadlo . Postarší forman, benzíňáček. Přiznávám, že to byl trochu šok, do té doby jsem snad nikdy
neřídila nic jiného, než můj letitý dieslový koráb, který se sice rychle pohybuje jen z kopce, ale když tam člověk zařadí jedničku, tak se to bez plynu
rozjede snad i na Eifelovku a při parkování mi stačí na volantu jedna ruka. No byla to legrace, když jsem si to s vypůjčenou škodovkou hasila prvně po
silnici a pak se pokoušela parkovat. Připadala jsem si jako koza na ledu.
Doufala jsem, že i s přihlédnutím k aktuálnímu zdravotnímu stavu bude víkend odpočinkový. Taky že relativně byl, dokoukala jsem svůj maraton Hvězdných válek,
do synovy hlavy naducala nějaké ty počty a trochu pravopisu, mezi čímž jsem si krátila čas občasným smskováním. Když měl úkol hotový, odložila jsem telefon
na vyšší schod palandy, abychom práci zkontrolovali a já dítko zahnala k pravidelné večerní očistě do koupelny. Když se za 5 sekund vrátil s tím, že nemá ručník,
pěkně mě to nakrklo, protože mi bylo jasné, že si ten ručník předtím vytáhl na palandu, kde nejspíš zůstal. S klasickým megerovitým "Že ty si to zase syslíš
v posteli, říkám ti to každý den aby sis to..." jsem vylítla po schůdkách na palandu pro ručník. No nedošla jsem až nahoru. Pod nohou se mi ozvalo tiché
"křup"... Nedávno pořízený vysněný telefon skončil sice stále funkční, ale s monstrózním pavoukem na celé ploše vrchního skla. A taky s vylomeným nabíjecím
konektorem, ale to jsem zjistila až včera, když jsem ho potřebovala nabít.
Dnešek nasadil všem těmhle dnům korunu. Z práce jsem odjížděla hezky svižně, abych stihla družinu a v hlavě už jsem si koordinovala svoje další konání.
Vyzvednout kluka, dojít do opravny se zeptat, na kolik mě vyjde ten tanec na mobilu, pak se psem na kontrolu k veterináři. Do té doby všechno v
pohodě. Do družiny jsem doběhla včas, vyzvedla rozdováděného synátora, naložila do auta a fofr domů. Ještě jsme zvládli cestou natankovat kousek od domu. Už
nás dělila poslední světelná křižovatka od cíle, samozřejmě že padla červená a zrovna v kopci. Zelená a ... chcíp. Zvyklá na dieslový tank jsem prostě do
toho dala málo plynu a ono mi to chcíplo. To by bylo v pohodě, jenže nový start se nekonal. Ručička otáčkoměru se jen zběsile vyklonila na druhou stranu a
zase zpátky, startér jenom lehce sýpnul a tím to zhaslo. Tak jsem tam tak seděla v nepojízdném autě, v kopci uprostřed křižovatky, vesele jsem si tam
blokovala provoz, za mnou kolona jak v Korunovační v 8 ráno... Fakt jsem si začala připadat bezradně. "Do not panic!" zněl mi v hlavě stopařův průvodce. Od
čeho máme moderní vymoženosti? Kamarádce jsem zavolala o číslo nějaké asistenční služby. Tam když jsem zjistila, že by mě ten necelý kilometr
odtahu domů stál přes 2 tisíce, pěkně jsem jim poděkovala a začala jsem hledat, jestli náhodou něco takového nemá pojišťovna levnější. Měla a dokonce "v ceně"
povinného ručení. Za chvilku už mi volal pán s autotahem, že kde přesně jsem a tak. Vysvětlila jsem mu zhruba kde se nacházím, jenže když jsem mu sdělovala
podrobnosti, zjistila jsem, že už trpím samomluvou, protože se mi vybil telefon. Tak jsem tam tak dál jen tak seděla a doufala, že pán mou polohu stačil zaznamenat.
Stačil. A než přijel, kolemjedoucímu dobrodinci se zželelo mé bezradné maličkosti(tímto tomu sympaťákovi velký dík), a pomohl mi dostat auto aspoň o
kus níž, ze středového pruhu ke kraji, kde na mě zlostně netroubili nervózové za mnou. Všechno to tedy dobře dopadlo, auto jsme dopravili ke mě před barák a
my se s klukem konečně dostali domů. Po nezbytnostech typu krmení a koupání dravé zvěře jsem si udělala kafe a pohodlí, vybodla se na všechny ostatní
povinnosti co vydrží do zítřka a byla mi srdečně fuk celá evropská unie, světový hladomor, mafie v parlamentu i to, že jsem si včera večer nechtěně vymalovala zeď u okna červeným vínem.
Vlastně mi pátek 13. začal už ve středu 11. Nechala jsem si od kolegy technika odborně vyčistit notebook. Doufala jsem, že se tímhle zákrokem zbaví zvuku traktoru, který vydává jeho větrák. Nezbavil. Naopak, když jsem ho posléze zapnula, zapípal mi na pozdrav a místo uvítací obrazovky systému mizahlásil "FAN ERROR"... a chcípnul. Zděsila jsem se a honem to běžela kolegovi nahlásit. Ten mi počítač za chvíli donesl zpět s tím, že to funguje, ale toho hučení se nezbavím a ale jestli chci, může mi nový větrák objednat. Za 1500. Poděkovala jsem mu a "traktor" odložila do tašky, aby byl připravený na cestu domů.
Když pak padla, vesele jsem si to hasila z práce autem, obložená ještě dvěma kolegy, které jsem přibližovala. Zvukový podkres rozverného hovoru tvořilo hlasité klapnutí, co se ozvalo pokaždé, když jsem zmáčkla spojku. Opravu jsem stejně měla v plánu, jen na ní aspoň trochu našetřit. Nijak jsem se tím tedy nenechávala vyvést z míry, vysadila jsem spolucestující kde si řekli a hurá domů. No asi po dalším půl kilometru už se neozvalo od spojky klapnutí. Místo toho jsem málem nohou prošlápla podlahu, pedál jako by nebyl... prostě ouha. Se staženýma půlkama jsem se dokodrcala až k baráku a zařekla jsem se, že dokud to nenechám opravit, že tím prostě už nejedu.
Čtvrtek a pátek v práci byl opětovně ve znamení klidu, jako celý ten týden. Kvůli dovolené jedné z kolegyň jsem byla na týden převelená na oddělení, kde jsem oproti běžnému provozu svého pracoviště měla vlastně výsostnou havaj. Jenže nejspíš za pomoci úžasné místní kantýny se po firmě vyrojila něco jako epidemie střevních obtíží. Takové ty nevážné stavy, kdy se to tak 2 nebo 3 dni v člověku vaří a hemží a i kýchnutí je o strach z újmy na důstojnosti. To mi vydrželo asi až do neděle, takže když řeknu, že víkend byl na h...o, tak to nebude vulgární nadávávní, ale jen strohé konstatování reality s přesnou definicí.
Nicméně něco pozitivního na těchto dnech bylo. Kvůli svému krkolomnému každodennímu cestování mám auto jako nutnost. Takže mi bylo zapůjčeno ,na tohle cestování a na dobu co můj plecháč bude nepojízdný, přibližovadlo . Postarší forman, benzíňáček. Přiznávám, že to byl trochu šok, do té doby jsem snad nikdy neřídila nic jiného, než můj letitý dieslový koráb, který se sice rychle pohybuje jen z kopce, ale když tam člověk zařadí jedničku, tak se to bez plynu rozjede snad i na Eifelovku a při parkování mi stačí na volantu jedna ruka. No byla to legrace, když jsem si to s vypůjčenou škodovkou hasila prvně po silnici a pak se pokoušela parkovat. Připadala jsem si jako koza na ledu.
Doufala jsem, že i s přihlédnutím k aktuálnímu zdravotnímu stavu bude víkend odpočinkový. Taky že relativně byl, dokoukala jsem svůj maraton Hvězdných válek, do synovy hlavy naducala nějaké ty počty a trochu pravopisu, mezi čímž jsem si krátila čas občasným smskováním. Když měl úkol hotový, odložila jsem telefon na vyšší schod palandy, abychom práci zkontrolovali a já dítko zahnala k pravidelné večerní očistě do koupelny. Když se za 5 sekund vrátil s tím, že nemá ručník, pěkně mě to nakrklo, protože mi bylo jasné, že si ten ručník předtím vytáhl na palandu, kde nejspíš zůstal. S klasickým megerovitým "Že ty si to zase syslíš v posteli, říkám ti to každý den aby sis to..." jsem vylítla po schůdkách na palandu pro ručník. No nedošla jsem až nahoru. Pod nohou se mi ozvalo tlumené "křup"... Nedávno pořízený vysněný telefon skončil sice stále funkční, ale s monstrózním pavoukem na celé ploše vrchního skla. A taky s vylomeným nabíjecím konektorem, ale to jsem zjistila až včera, když jsem ho potřebovala nabít.
Dnešek nasadil všem těmhle dnům korunu. Z práce jsem odjížděla hezky svižně, abych stihla družinu a v hlavě už jsem si koordinovala svoje další konání. Vyzvednout kluka, dojít do opravny se zeptat, na kolik mě vyjde ten tanec na mobilu, pak se psem na kontrolu k veterináři. Do té doby všechno v pohodě. Do družiny jsem doběhla včas, vyzvedla rozdováděného synátora, naložila do auta a fofr domů. Ještě jsme zvládli cestou natankovat kousek od domu. Už nás dělila poslední světelná křižovatka od cíle, samozřejmě že padla červená a zrovna v kopci. Zelená a ... chcíp. Zvyklá na dieslový tank jsem prostě do toho dala málo plynu a ono mi to chcíplo. To by bylo v pohodě, jenže nový start se nekonal. Ručička otáčkoměru se jen zběsile vyklonila na druhou stranu a zase zpátky, startér jenom lehce sýpnul a tím to zhaslo. Tak jsem tam tak seděla v nepojízdném autě, v kopci uprostřed křižovatky, vesele jsem si tam
blokovala provoz, za mnou kolona jak v Korunovační v 8 ráno... Fakt jsem si začala připadat bezradně. "Do not panic!" zněl mi v hlavě stopařův průvodce. Od čeho máme moderní vymoženosti? Kamarádce jsem zavolala o číslo nějaké asistenční služby. Tam když jsem zjistila, že by mě ten necelý kilometr odtahu domů stál přes 2 tisíce, pěkně jsem jim poděkovala a začala jsem hledat, jestli náhodou něco takového nemá pojišťovna levnější. Měla a dokonce "v ceně" povinného ručení. Za chvilku už mi volal pán s autotahem, že kde přesně jsem a tak. Vysvětlila jsem mu zhruba kde se nacházím, jenže když jsem mu sdělovala podrobnosti, zjistila jsem, že už trpím samomluvou, protože se mi vybil telefon. Tak jsem tam tak dál jen tak seděla a doufala, že pán mou polohu stačil zaznamenat.
Stačil. A než přijel, kolemjedoucímu dobrodinci se zželelo mé bezradné maličkosti(tímto tomu sympaťákovi velký dík), a pomohl mi dostat auto aspoň o kus níž, ze středového pruhu ke kraji, kde na mě zlostně netroubili nervózové za mnou. Všechno to tedy dobře dopadlo, auto jsme dopravili ke mě před barák a my se s klukem konečně dostali domů. Po nezbytnostech typu krmení a koupání dravé zvěře jsem si udělala kafe a pohodlí, vybodla se na všechny ostatní povinnosti co vydrží do zítřka a byla mi srdečně fuk celá evropská unie, světový hladomor, mafie v parlamentu i to, že jsem si včera večer nechtěně vymalovala zeď u okna červeným vínem.
