Když hodíme žábu do vody a ryby smrdí od hlavy aneb divná bajka

Někde, možná i v nějakém filmu, jsem slyšela, že když hodíte žábu do horké vody, vyskočí. Když ji ale dáte do studené vody a tu budete pomalu postupně zahřívat, žába v té vodě zůstane, až se nakonec uvaří. Nevím co je na tom pravdy a zkoušet to nehodlám. Ale jak sleduji vývoj kolem sebe, dost mi to tuhle historku připomíná. Voda je politicko-ekonomická situace a my jsme ta žába. My všichni.
Kdyby nám tehdy v 89´, když byla ona "voda" studenáaž jsme k ledu přimrzali, řekli , že po dvaceti letech zahřívání to bude až takhle moc pálit, šli bychom do toho? Skoro každý, koho bychom  se teď zeptali na ulici, by rezolutně kroutili hlavou, že ani náhodou. Ale to jsou ta  KDYBY. Kdyby byly v p... ryby, nebyly by rybníky. Šli bychom do toho. S ideály, s vidinou něčeho lepšího, soucitní, plní naděje. Stejně bychom zase zapomněli, že tam nahoře, v kuloárech "Strakovky" už je všechno předem upečené, aspoň na první pětiletku.
Přesouvám se v čase o těch 20 a něco let. Před rokem se tu zase zablýsklo na lepší zítřky. Za posledních několik málo let nám totiž naši drazí zákonodárci ohřáli vodu více a prudčeji než bylo zdrávo a tak když to vypadalo, že začneme z vody vyskakovat, přišly volby. Nové strany, noví lidé, nová naděje. Kroužkovali jsme, volili jsme, přemlouvali báby i dědky, psychicky se připravovali na další utahování opasků. No, moc dlouho nám ta euforie nevydržela. Ti kroužkovaní se většinou moc daleko nedostali, opět to nejlepší vyžrali neokroužkovaní ptáci a z nové  líhně se vyklubalo něco jako... supí nedochůdčata. Stačil jim jediný rok, aby se všichni  začali  oklovávat navzájem, klást vejce do cizích hnízd a svádět lítý boj o teritoria. Vše za potlesku médií, kterým to plní stránky a vysílání, většinou bez práce. Kdo z těch povedených ptáčků by si při tom všem boji o kořist našel čas starat se o žáby, i když je ty žáby živí? My žáby tu budem přece vždycky. Čím dál tím víc otupělí, to jak jsme si stihli  za těch dvacet a něco let zvykat na čím dál tím teplejší vodu.
Necítíme snad, jak nám to začíná vřít pod nohama?! S jedním svým přítelem se vždy dohaduji, jaký osud nás čeká. On, jakožto pragmatik znalý historie, tvrdí, že aby bylo líp, musí být nejdřív o moc hůř. Že lidé si nejdřív musí sáhnout na samé dno, že nejdřív musí po stovkách umírat na ulici, aby se něco opravdu změnilo k lepšímu. Někde uvnitř tuším, že má pravdu. Ale nechci to. Strašně moc nechci, aby to takhle dopadlo. Chci věřit tomu, že člověku byl dán mozek, aby si vytvořil a ucelil názor, řeč, aby ho projevil a ruce a nohy aby ho dokázal. A taky chci věřit, že historii tu nemáme pro to, abychom měli čím trápit děcka ve školách, ale abychom se z ní mohli POUČIT.
Korupce, lobby a "malé domů" vždycky v politice byly a vždycky budou. Nejen u nás, ale všude. Záleží na tom, v jaké míře a jak moc to bude ovlivňovat celkový stav země. Dokud nám naši "vrcholní představitelé" budou dávat příklad, ze kterého si vezmeme  pouze to, že krást je normální, aféry v médiích jsou součástí politické "kultury", že v politice není místo pro ideály a nahoru se dostane jen ten, kdo má pořádné styky nebo je kvalitním rektálním alpinistou, bude ten náš rybníček smrdět  čím dál víc, až se v něm nakonec udusíme.
Chce to vystrčit hlavu nad hladinu (rozumějte vytáhnout hlavu z vlastního pozadí) a například po vzoru lékařů se dožadovat změny. Hlasitě a důrazně. Ale ne za vyšší platy, nýbrž za hospodaření místo šetření a za představitele, za které bychom se nemuseli  stydět.

Kdyby nám tehdy v 89´, když byla ona "voda" studenáaž jsme k ledu přimrzali, řekli , že po dvaceti letech zahřívání to bude až takhle moc pálit, šli bychom do toho? Skoro každý, koho bychom  se teď zeptali na ulici, by rezolutně kroutili hlavou, že ani náhodou. Ale to jsou ta  KDYBY. Kdyby byly v p... ryby, nebyly by rybníky. Šli bychom do toho. S ideály, s vidinou něčeho lepšího, soucitní, plní naděje. Stejně bychom zase zapomněli, že tam nahoře, v kuloárech "Strakovky" už je všechno předem upečené, aspoň na první pětiletku.

Přesouvám se v čase o těch 20 a něco let. Před rokem se tu zase zablýsklo na lepší zítřky. Za posledních několik málo let nám totiž naši drazí zákonodárci ohřáli vodu více a prudčeji než bylo zdrávo a tak když to vypadalo, že začneme z vody vyskakovat, přišly volby. Nové strany, noví lidé, nová naděje. Kroužkovali jsme, volili jsme, přemlouvali báby i dědky, psychicky se připravovali na další utahování opasků. No, moc dlouho nám ta euforie nevydržela. Ti kroužkovaní se většinou moc daleko nedostali, opět to nejlepší vyžrali neokroužkovaní ptáci a z nové  líhně se vyklubalo něco jako... supí nedochůdčata. Stačil jim jediný rok, aby se všichni  začali  oklovávat navzájem, klást vejce do cizích hnízd a svádět lítý boj o teritoria. Vše za potlesku médií, kterým to plní stránky a vysílání, většinou bez práce. Kdo z těch povedených ptáčků by si při tom všem boji o kořist našel čas starat se o žáby, i když je ty žáby živí? My žáby tu budem přece vždycky. Čím dál tím víc otupělí, to jak jsme si stihli  za těch dvacet a něco let zvykat na čím dál tím teplejší vodu.

Necítíme snad, jak nám to začíná vřít pod nohama?! S jedním svým přítelem se často dohaduji, jaký osud nás čeká. On, jakožto pragmatik znalý historie, tvrdí, že aby bylo líp, musí být nejdřív o moc hůř. Že lidé si nejdřív musí sáhnout na samé dno, že nejdřív musí po stovkách umírat na ulici, aby se něco opravdu změnilo k lepšímu. Někde uvnitř tuším, že má pravdu. Ale nechci to. Strašně moc nechci, aby to takhle dopadlo. Chci věřit tomu, že člověku byl dán mozek, aby si vytvořil a ucelil názor, řeč, aby ho projevil a ruce a nohy aby ho dokázal. A taky chci věřit, že historii tu nemáme pro to, abychom měli čím trápit děcka ve školách, ale abychom se z ní mohli POUČIT.

Korupce, lobby a "malé domů" vždycky v politice byly a vždycky budou. Nejen u nás, ale všude. Záleží na tom, v jaké míře a jak moc to bude ovlivňovat celkový stav země. Dokud nám naši "vrcholní představitelé" budou dávat příklad, ze kterého si vezmeme  pouze to, že krást je normální, aféry v médiích jsou součástí politické "kultury", že v politice není místo pro ideály a nahoru se dostane jen ten, kdo má pořádné styky nebo je kvalitním rektálním alpinistou, bude ten náš rybníček smrdět  čím dál víc, až se v něm nakonec udusíme.

Chce to vystrčit hlavu nad hladinu (rozumějte vytáhnout hlavu z vlastního pozadí) a například po vzoru lékařů se dožadovat změny. Hlasitě a důrazně. Ale ne za vyšší platy, nýbrž za hospodaření místo šetření a za představitele, za které bychom se nemuseli  stydět.