Vnitřní úsměv

Keep smiling. Američané se pořád usmívají. Alespoň někteří, hlavně v obchodech, na obrazovce. My Češi jsme spíš zachmuření, nesmějeme se "na plné kolo", nedáváme své pocity tak znát navenek.

Smát se "od ucha k uchu" mi není přirozené. Tak se smějí různí smajlíci na obrázcích, na přívěšcích, na plackách, které si lidé připevňují na batohy, bundy. Jsou všude. I když to tak necítíme a ani neděláme, máme úsměv rádi. A to především úsměv vnější, ten, co je vidět. Přeci jen se nám lépe nakupuje, když prodavač se na nás usměje, než když se mračí. Asi je v tom i obchodní taktika a takový úsměv se stává marketingovým prostředkem. "Vnější" znamená "navenek" a tedy skoro nezávisle na vnitřním stavu. Lituji někdy prodavače, kdy cítím, že se smát musí. Umělý, nepřirozený úsměv "keep smiling" mě odrazuje.

Možná se přeci jen stává, že "vnější ovlivňuje vnitřní". Když se určitým způsobem chováme, má to vliv na naše nitro. Když se tedy usmíváme, pomáhá to i našemu vnitřnímu stavu. Asi jsem nějaké takové závěry z výzkumů četl. Je to cesta zvnějšku dovnitř. U mě to ale takto moc nefunguje. Četl jsem výzvu, že se máme "proměňovat obnovou své mysli". To mě zaujalo, má to právě obrácený směr než se v médiích doporučuje. Zvnitřku ven. Nechci se uměle smát, když to tak necítím.

Vnitřní úsměv chápu jako úsměv, který vnějškově vůbec nemusí být vidět. Je to jakýsi vnitřní stav. Ne snad radosti, ale postoj. K životu, k sobě, k okolí. Vnitřní úsměv představuje stav těsně před tím, než se projeví i na obličeji. Zkoušel jsem s kamarádem sledovat, jak vzniká úsměv. Hlavně ten přechod zvnitřku navenek. Těsně před tím, než se úsměv projeví na obličeji, existuje chvilka, kdy se ještě neusmívám, ale přitom už prožívám úsměv. Jsem jakoby na úsměv připraven. Zkoušeli jsme, zda se vnitřní úsměv pozná i vnějškově. Skoro ne, jen rysy v obličeji jaksi měknou. Jakoby se stáváme pro druhé pozitivnějšími. Možná se něco změní na očích, nezkoumal jsem detaily. Stav vnitřního úsměvu působí teple, příjemně.

Považuje se spíše za optimistu. Raději předpokládám, že věci dopadnou lépe. Říká se o optimistech, že to jsou lidé, kteří věří, že věci dopadnou lépe, než dopadnou. Věřím, že lze být optimistou a současně i realistou. Moje vize do budoucna mohou být odvážné ale i realistické. Vnitřní úsměv mi dovoluje se do budoucnosti dívat s očekáváním. S radostným očekáváním na to, co přijde. A co přijde nemusí být vždy pozitivní. Mohu v tom hledat pozitivní poučení pro sebe. Mohu se naučit něco nového. Nový poznatek do života beru jako něco pozitivního. Něco, co mě obohacuje. Dává mi nové možnosti.

Chtěl jsem koupit baterii na chalupu, protože začala téct. A nechal to na poslední chvíli. Jel jsem tam večer a už mi zavřeli prodejnu. Mají jen do 21:00 a už mě dovnitř nepustili. No to je blbé, byla moje první reakce. Ale pak jsem to rozebral jinak. Mohu zkusit, jestli ta baterie nepůjde spravit. To mě docela baví. Na chalupě na to bude čas. A určitě bych si měl zapamatovat, že tento obchod zavírá večer v devět. Už se mi to vlastně jednou stalo, tak bych do třetice už si to mohl vědět. Z obou myšlenek mám radost. A když se nepodaří baterii opravit, tak to zase tak nevadí, jedeme tam za týden. Alespoň vím, že nesmím jet do prodejny pozdě a případně příště koupím novou. A to je vnitřní úsměv :).

Vnitřní úsměv mi pomáhá vědomě žít můj vlastní život. Nespokojenost a nabručenost na to všechno okolo mě mi nedovoluje přijímat to, co přichází. Nebýt jen trpně odevzdán událostem, které přicházejí a buď mě ohrožují nebo jsou nepříjemné jinak. K něčemu mě tlačí a nutí. To nemám zapotřebí. Úsměv mi dovoluje se svobodně rozhodovat. Ve stavu vnitřního úsměvu jsem schopen nadhledu. „Co to ode mě chtějí? A jak se vlastně chci zachovat? Jaké mám volby?“

Vnitřním úsměvem jsem schopen hodnotit svůj život pozitivně. Spousta věcí se nepovedla a další hromada toho mohla být lepší. Ale úsměvem se stavím nad to všechno negativní. Nemá to nade mnou moc. Jsem tady já, já sám jediný mám možnost hodnotit to, co mě potkalo. Nechci žit život jen ve smutcích a trápení. Věřím, že stojí za to žít můj život. Stojí za to tento den. Tato minuta, kdy cosi píšu. Stojí za to vyjádřit sám sebe. Možná to někomu pomůže, možná taky ne. Ale určitě to pomůže mně samotnému, abych byl vnímavější k sobě i svému okolí. A nemusím se smát na celé kolo a všechny objímat.

Můj život nemusí být super, ale je můj. Nedaří se mi zdaleka všechno, co bych chtěl, ale je můj. Jen já ho mohu docenit. Dává mi to velkou zodpovědnost sama k sobě. Když se nebudu na svůj život dívat smysluplně já sám, nebude patrně nikdo jiný. Snad jedině Bůh, když v něj věřím. Vnitřní úsměv mi dovoluje mít nadhled nad tím, co nazývám maličkostmi. Nepodstatnosti, které nevyšly, jak jsem to viděl. Třeba se poučím nebo taky ne. Ale určitě se nenechám maličkostmi pohltit nebo zdeptat.

Může se člověk smát a přitom uvnitř být smutný? Vnitřně se usmát i v případě, že mi vůbec není do smíchu? Když je mi smutno. Smutno z toho, že něco odešlo a už se to nevrátí. Nedávno mi zemřela matka. Velmi mě to zasáhlo. To byl člověk, který mě vždycky přijímal, vítal. Pláču a raduju se současně, když si na ní vzpomenu. Pláču, že tu už není a raduji se z toho, že jsem měl takovou matku.

Mám více blízkých lidí. Mám rodinu. Vím, že mě mají rádi. Ale teskním po tom bezprostředním přijetí. Neumím a nechci to vymazat. Stačilo zavolat. A pak i přes smutek přichází vnitřní úsměv. Ten zážitek vztahu nelze vymazat. Úsměv nejde ven, zůstává uvnitř. Svým způsobem takovýto vztah neodchází, zůstává v nás napořád. Jednou provždy nás změnil. Jsme těmi, kdo jej prožili. Nemusíme truchlit. Je to důvod k vnitřní radosti.   

Vnitřní stav mě nalaďuje k úspěchu či neúspěchu. Co očekávám, to často přichází. Jako bych si svými myšlenkami připravoval to, co přijde. Vnitřním úsměvem jsem připraven přijímat dobré i špatné. Těším se na dobré a to horší mě nepřekvapí a neohrozí.

Vnitřním úsměvem se usmívám sám na sebe. Není to nějaký narcismus, sebeláska ani sebechvála. Přijímám sama sebe takový jaký jsem. Dívám se na sebe s nadhledem. Možná bych mohl plakat, spoustu věcí jsem zkazil. Hodně lidem chtěl pomoci a nepovedlo se. Ale taky se něco povedlo. Vnitřní úsměv mi dovoluje se nad to všechno povznést. Jsem tady s celou svojí minulostí a očekávanou budoucnosti. Ale hlavně jsem tady teď. Teď žiju svůj život. Nesměju se na celé kolo. Vlastně to ani není vidět. Právě začíná nový den, co mi přinese? Těším se na to. To je úsměv uvnitř...