Váš stav odpovídá vašemu věku…

Podívej se do občanky. Tvůj stav odpovídá tvému věku. Vezmi si brýle a podívej se do zrcadla. Těmito a podobnými výroky začínám být častován. Moc se mi to nelíbí. Co mám dělat?

Návštěva u známého ortopéda. Dlouhodobě mě bolí páteř v kříži. Vyšetření, rentgen. Posílá mě k neuroložce. Tam obstřiky. Infuze při zablokování zad. Speciální injekce do postiženého místa mezi plotýnky za použití cétéčka. Všechno pomůže, ale jen na chvíli. Pak se to všechno vrací. Připadám si jako pokusný králík. To není nikdo schopen mi pomoct trvale?

Kamarád ortopéd na moji zoufalou otázku odpovídá: Podívej se do občanky. Nejdřív nechápu. Asi mám dlouhé vedení. Vyndavám občanku a pátrám, po čem se mám podívat. Už to vidím, kamarád ukazuje na datum. Moje datum. Jo, už nejsem nejmladší. "Co bys chtěl? Tělo se prostě opotřebovává. Plotýnky vysychají a pak se obratle k sobě přibližují. Tak se stává, že tlačí na nervy a ty pak bolí. Máš štěstí, že máš jen protruzi, ne vyhřezlou plotýnku." Přebírám si to jednoduše - patřím do starého železa a doklad o tom nosím pořád s sebou. Vyhlídky žádné dobré.

Je mnoho citátů o stáří. Třeba: Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mládí se stářím kazí a ztrácí na ceně. Být starý je nepraktické. Učení v mládí je rytí do kamene, učení ve stáří psaní do písku. Padesátka je věk, ve kterém se člověk v poměrném mládí dožívá úctyhodného stáří.

I bible je velmi realistická ohledně stáří. Třeba: "... nastanou zlé dny a dostaví se léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení.“  Nebo: Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil.  Nebo ještě: Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?

Sám si úplně starý nepřipadám. Ale už z více zdrojů se dozvídám, že se mám nad sebou zamyslet. Doktorka při pravidelném vyšetření mi řekla: Váš stav odpovídá vašemu věku. Co to znamená? Třeba, že už si mám zvykat na nemoci? Že mě postupně přestane poslouchat tělo, pak třeba i hlava? Cítím, že na to ještě nejsem připraven.

Můj hodný syn mi řekl – vezmi si brýle a podívej se na sebe do zrcadla. Inu vzal jsem si brýle a podíval se na sebe do zrcadla. A zhrozil jsem se. Doslova jsem nevěřil vlastním očím. Kde se tam vzaly ty vrásky? Bez brýlí jsem si ještě před chvílí připadal mladý. Ani se mi nechce napsat, kolik je mi let. Jde to opsat rébusem - teď  je mi přesně tolik, v kolikátém roce minulého století jsem se narodil. Nepočítejte to! Já to nechci vědět.

Ještě se vrátím k té doktorce. Co to znamená, že můj stav odpovídá mému věku? Znamená to asi, že sice jsem nemocen, ale v mém věku se toto už neřeší? Kdybych byl mladší, tak by se tím zabývala, ale v mém případě už ne? Že léčit má smysl jen ty, kteří jsou mladší a perspektivní? Co když ti mladší se ale dožijí jen tolik co mám já dnes a já naopak tady budu tvrdnout do sta let? Co má a co nemá smysl léčit?

Nějak mě toto celkově sebralo. Pořád jsem si myslel, že co se porouchá, se opraví. Co se zlomí, to sroste. Když se unavím, tak si odpočinu a budu zase čilý. Nechce se mi zatím přijímat skutečnost, že mě něco bude bolet pořád. Že nebudu schopen jet na lyže kvůli kolenům. Že mě mé možnosti budou omezovat zrovna v době, kdy začnu mít čas na to dělat to, co jsem kvůli práci nemohl.

Snažím se dělat něco pro regeneraci. Třeba každé ráno cvičím. Snažím se běhat. Jíst zdravě. Pravidelně spát. Když to říkám druhým, mladším, tak mě obdivují. Ty cvičíš pravidelně každé ráno? Ty jsi dobrý. Houby dobrý. Když to nebudu dělat, budu skuhrat celý den. Prostě se musím rozhýbat, jinak to nejde. Není to moje silná vůle. Nevím, co budu dělat, až třeba mi raní cvičení nepomůže. Nebo to prostě nepůjde cvičit. Snad to vidím černě, zítra bude třeba líp.

Nevím, zda můžu něco pozitivního napsat na závěr. Nic moc mě nenapadá. Možná bych se mohl učit trpělivosti. Umění snášet bolest. Přijmout svá omezení.  Určitě ano, ale počkám na to, až to přijde. Zatím si ještě můžu připadat mladý. Alespoň sám před sebou.