Klacky pod nohama II

Psal jsem o klackách pod nohama - když se člověk o něco snaží, tak najednou mu začnou házet klacky pod nohy. Jak to ale vlastně je? Když se podívám na tu situaci znovu, tak mi připadá, že ty klacky pod nohy si házím já sám sobě...

Je to vlastně hodně podobné skutečnosti. Když jsem fotil "klacky pod nohama, tak jsem si našel romádku kamenů a pak jsem si je doslova hodil pod nohy. Bylo to jen pro ilustraci a proto, abych to mohl vyfotit. Ale přesně tak to děláme i ve skutečnosti s tím, co nazáváme "klacky pod nohama"

Za ty "klacky pod nohama" viníme většinou druhé. My si jen tak jdeme, nebo běžíme a někdo nám zlomyslně hází klacky pod nohy. Syčák! Lump! Zlomyslný člověk. Prostě on nechce, abychom se někam dostali, abychom něco dokázali, udělali.

Přitom sami máme v sobě bloky, které způsobují, že si klacky házíme pod nohy sami sobě. A ještě jsme se přitom naučili s jistotou určit nějakého viníka, který za to může. On se vždycky někdo najde, na koho to můžeme svést! Nebo tedy často "ona" v mém případě... 

Trochu mi to připomíná moji vlastní zkušenost, když jsem ještě chodil do základní školy. Bydleli jsme blízko školy, tak jsem to stíhal přijít až na poslední chvíli. Stačilo vyjít z domova za pět minut osm a ještě jsem školu stihnul. Tedy když se zrovna nestalo, že... Ale o tom napíšu příště. Vypadá to všechno jako objektivní věci, ale jsou to ve skutečnosti výmluvy :))

Zajímavé je to, že vlasntě z dětství to přetrvává dodnes. To je pro mě nové poznání!