Kdykoli k službám, novodobé otrokářství?

Služba 24/7 je fenoménem současné doby. Zavolejte kdykoli. Otevřeno máme 24/7. Nakupujte u nás v libovolnou dobu. Vždy jsme připraveni vám pomoci. Jsme tu pro vás! Když si představím možné scénáře, co člověk může dělat pozdě večer nebo v noci, jímá mě hrůza, z čeho všeho můžeme lidi vyrušit. Anebo to taky může být legrace. Ale na cizí účet. 

Seline Dion zpívá:  Whenever you reach for me, I'll be there. a také: Ask me to and I'll do anything for you baby, for you baby ... Tedy česky: kdykoli po mě zatoužíš, udělám pro tobe všechno na světě... Alespoň tak jsem to pochopil.

24/7 - z jedné strany úžasná služba, ze druhé naprostá ztráta soukromí. Znamená toto: jsem ti kdykoli k dipozici. Můžeš mě využívat naprosto kdykoli. Kdokoliv kdykoliv může vyrušit a chtít po mě téměř cokoliv. Všichni se perou o zákazníky a klienty a nabízí jim za to naprostou ztrátu osobního soukromí. Někteří to dělají dobrovolně a rádi. Jiní proto, že cítí, že musí. Když mi za to zaplatí, tak ať mi klidně zavolá kdykoli. A pak jsou ti zaměstnanci, kteří nemají jinou možnost. A stojí na druhé straně.  Ztrácíme soukromí a trpí tím i naše rodiny.  

Kdokoliv kdykoliv k dispozici k čemukoliv. Stačí zaplatit. Co víc pro vás můžeme udělat? Tak už se konečně rozhodněte a přijeďte! Jak jsou na tom lidé, kteří poskytují službu 24/7?

Jak se tváří navenek usměvavě, tak to nemusí být při osobním kontaktu. Zavolali jsem na zámečnickou službu pozdě večer. Sousedovi se zavřely dveře. Šel jen něco vynést do auta a zapomněl klíče ve dveřích, ale zevnitř. Prekérní situace. Navíc si zrovna nedávno nechal udělat velmi drahou úpravu dveří, aby nešlo je vypáčit, vylomit nebo otevřít jen nějakým plíškem když jsou jen zabouchnutá. Zvonil na mě a chudák neměl ani mobil, ani peníze, vůbec nic. No a hlas na druhé straně telefonu se ozval "co chcete?" Tak nějak jsem cítíil, že to je spíše "s čím zase otravujete?". Po vylíčení naší situace druhá strana odpověděla: "Jo tak já přijedu." A zase cítím v podtextu: "zase nějaký blbec, co si zabouchl dveře". Možná bych tam k tomu ještě přidal nějaké nečisté slůvko. "A kdy přijedete?" ptám se ještě asertivně. "No, tak za půl hodiny". Přijel za hodinu a otevřené dveře měl okamžitě, snad za pět vteřin. Skvělá práce. 

Nevím, co dělal, když jsme ho vyrušili. Nechtělo se mu jet za někým, kdo si zabouchnul dveře. Taky nám to napočítal. Takový hodinový plat nemá ani ředitel banky. Za blbost se platí. Ale zaplatili jsme mu dostatek za to, že jsme ho vytrhli v něčeho, čemu se asi věnoval radši? Třeba z rodiny, kdy si povídali? Co když zrovna uspával svoji dceru? A ona mu řekla: "Táto, kam to zase jedeš"? Na místě už byl mnohem příjemnější než po telefonu. Možná mu pomohlo i to, že tu práci ovládá a že za ni dostal zaplaceno. Je ale toto dvojí ocenění dostatečné třeba pro případ, že jsme otce vytrhli od dcery, která ho večer potřebovala? Co když je to takto skoro každý večer a dcera touží po tom si popovídat s tátou a ten nikdy není k dispozici?

Není právě toto novodobým otrokářstvím? Naše práce nám může kdykoli cokoli přikázat. Okamžitě jsme k dispozici. Hned startujeme a jedeme, kam je třeba. Nemáme svůj soukromý čas. Nebo tedy sice máme, ale jen ve chvíli, kdy po nás náš "sponzor", "klient", "zaměstnavatel", "chlebodárce" - tedy vlastně otrokář, nic nechce. Ví, že má na náš čas nárok. On je prioritou a my se svými potřebami jsme někde úplně jinde.

V čem se to liší od skutečného otrokářství, kterého jsme se jako lidstvo zbavili v minulém století? Alespoň tedy toho viditelného. V USA v roce 1865 a třeba v Saudské Arábii až v roce 1962. Za otrokářství se dají jistě považovat i koncentrační tábory, ruské gulagy, různé pracovní tábory. Kamarád prošel skrze PTP - pomocný technický prapor. "Vojna není kojná", říkalo se. Jak se režim na vojně pro řadového vojáčka lišil od režimu otroka třeba v Egyptě? Nebo v Římě? Neměli ti otroci ve starobylých říších vlastně mnohem více svobody? Asi jediný zřetelný rozdíl je v tom, že otroka mohl jeho pán zmrzačit nebo i zabít. O to se máme lépe, podstata ale může být i horší.

Přemýšlím, co je lidské a co je nelidské, když mluvíme o "nelidských pracovních podmínkách"? Většinou se tím myslí jen stav fyzický, kdy práce je namáhavá, v nečistém prostředí, škodící zdraví. A co práce, kdy dochází k degradaci potřeb člověka? K ubití jeho osobních potřeb, přizpůsobování se nesmyslným normám, ztrátě vlastního názoru a vůle? Je toto lidské? 

Přijde mi ten fenomén 24/7 velmi zřetelný u nás, tedy v Česku. Proč nefrčí i třeba v Německu? Možná si tam dovedou trochu více ochránit své soukromí. My zatím pořád nevíme, co je normální. Když nám za to zaplatí, uděláme téměř cokoli. Možná nemáme potřebu se věnovat sami sobě, svým zálibám, svým rodinám, tak jako je to normální jinde ve světě. Je to tak, že soukromí patří k nadstandardu, na který zatím pořád ještě nemáme?

Z hlediska mě, jako odběratele služba 24/7 se mohu cítít velmi luxusně. Já jsem ten, kdo se mohu kdykoli rozhodnout a zavolat. Musí mě poslechnout. To je super moc. Mohu nemyslet na spoustu věcí, nepřipravovat si varianty, co by kdyby. Když to nastane, zavolám a oni to za mě vyřeší. Jak jednocuché a prosté! Připadám si znovu jako dítě. Znovu se stát dítětem - nemít nic zajištěno, žádnou odpovědnost. Stačí jen zakřičet a oni se seběhnou a začnou mě opečovávat. 

"Když jsem se stal mužem, překonal jsem, co je dětinské", napsal apoštol Pavel. Nevím přesně, jak to myslel. Ale přijde mi, že to je hodně o odpovědnosti. Mojí osobní k tomu, co dělám. Na jedné straně, zda se nechám zatáhnou do služby 24/7 a stanu se její součástí. Třeba mi to vůbec nevadí a jsem rád, že mohu lidem pomáhat. Nebo nemám jinou možnost a nějak si vydělávat na živobytí musím. Pak mohu mít asi trochu problém.

A z druhé strany cítím, že chci být odpovědný za to, co dělám a nespoléhat ve všem na druhé. Hodně toho nezvládnu. Ale je mohu si zvolit, co zvládnu a co nechám na druhých. Nechci být jak malé dítě, které kdykoli zavolá a ostatní starejte se. I když tedy musím říct, že v něčem je tato představa lákavá... Asi potřebuji vědět, že ten druhý to pro mě udělá rád...

Možná řešení je v tom, zda to dělám z povinnosti nebo z lásky. SLužbu 24/7 úplně samozřejmě poskytuje matka svému dítěti. Je to normální, nemusí se k tomu přemlouvat. Je to služba z lásky. Možná v intencích otrokářství je to "otroctví z lásky". A tak funguje možná i partnerský vztah dvou lidí, kteří jsou na sobě závislí. Kdyby to tak bylo i ve službách - rád bych někdy zavolal zámečníkovi a slyšel: No to je super, že voláte, akorát jsem k vám už chtěl jet...