Konec roku se blíží a já mám několik restů, které budu muset přesunout na leden a únor. Jenomže jeden z nich už přesunout nepůjde...
www.legalizace.cz
Byla polovina května, já seděl ve Viničním altánu v Praze na Vinohradech a pil bílé víno, když se úplnou náhodou na mě obrátila jedna dáma: „Ivan Jirous Vás a lysohlávky zmiňuje v jedné své sbírce, co jsem ji teď četla“.
Tomu jsem nerozuměl. Ivana Martina Jirouse alias Magora samozřejmě znám, na podzim roku 1999 jsem dokonce přelouskal jeho souborné dílo „Magorova summa“, ale jak by mě mohl zmiňovat?! Pak jsem ale si uvědomil, že Magor tak trochu záhadně sem tam prostupuje mým životem. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, vždycky jsem o něm jen slyšel – třeba od nynějšího zahraničního zpravodaje České televize Petra Zavadila, který mi před mnoha lety na festivalu ve Varech popisoval scénu, jak potkal Magora v jedné pražské hospodě a přihlásil se k němu, na což on reagoval: „No to je výborný, už mě znaj i cucáci, za chvíli budu v učebnicích!!!“
Kdysi jsem četl nějaký rozhovor s Magorem, který byl doprovázen fotografiemi z jeho chalupy na Vysočině, kde s ním světnici sdílelo stádečko koz. Ten zážitek na mě zapůsobil tak silně, že jsem později v Sušici, když jsem s kamarády mířil na vrch Sedlo pozorovat zatmění Slunce (muselo to být v srpnu 1999), napsal básničku „Magorovy kozy“; je tak strašně blbá, že se ji tu neodvážím zveřejnit. Ale na druhou stranu jsem třeba nikdy nepřilnul ke skupině The Plastic People of the Universe, i když její vystoupení společně s Už jsme doma a Psími vojáky na hradě Klenová u Klatov v létě roku 2002 považuji za jeden ze svých největších hudebních zážitků...
Trvalo to pár dní, ale pak jsem dostal emailem zprávu, že mám pátrat ve sbírce ROK KRYSY vydané v roce 2008. A když jsem v ní druhý den v knihkupectví Academia zalistoval, zatajil se mi dech...
Magor musel číst můj úvodník v Mykologickém sborníku, kde jsem s nadsázkou psal o tom, co by „globální oteplení“ přineslo pro houby na našem území. Ale Mykologický sborník je časopis pro členy České mykologické společnosti, případně pro jiné nadšené houbaře – jak by se k němu, přestože měl houby určitě rád, dostal Magor?
A tak jsem se s ním chtěl setkat, zeptat se ho osobně a nechat si knížku podepsat. Když jsem se pak doslechl o jeho zdravotních problémech, zatrnulo mi, ale další zprávy zněly optimisticky. Ale bohužel, Magor na mě nepočkal – zemřel v listopadu.
Jeho tělo pohřbili do půdy na jeho milované Vysočině. A tam, věřím tomu, houby porostou dál...
