Mykologa od houbaře rozeznáte snadno. Tak třeba: Mívá v košíku houby, které většina návštěvníků lesa obchází širokým obloukem. Po lese se obvykle pohybuje s bílým deštníkem, tříkilovým stativem a fotoaparátem. A v neposlední řadě houby hledá i na místech poněkud bizarních, např. na hnojišti, a klidně za nimi vyleze i na uranovou haldu. Kdo někdy chodil pražskými parky, nejspíš ví, že ty ke hnojištím nemají příliš daleko (k uranovým haldám naštěstí ano). Na procházce si tak můžete zakličkovat mezi psími exkrementy, až se vám obrátí žaludek. Nicméně pražský čoklistán umožňuje nekterým druhům hub - třeba žampiónům - skvělé podmínky k životu. A kde se daří houbám, dařilo by se i mykologům, kdyby... no kdyby Češi nebyli magoři!
Tak já třeba dva roky čekal, až v Praze v létě pořádně zaprší a v parčíku u Národního muzea vyrostou žampiony, které potřebuji pro studium izotopů olova. Na začátku letošního července jsem je tam skutečně našel. Rostly v početné skupině asi 1 až 4 metry od kraje magistrály ve křoví, které smrdělo až na druhou stranu chodníku. Nicméně pro vědu se musí trpět...
Šel jsem bohužel zrovna na důležitou schůzku, a tak jsem stačil posbírat jen asi třetinu plodnic. Ani jsem je neměl kam dát. Ale když jsem se za 3 hodiny vrátil, už tam nebylo nic - všechno sebráno do poslední houbičky! To bylo skutečně absurdní. Někdo mě musel pozorovat, jak houby sbírám, a potom lokalitu vybrat. Jenomže kdo? Houby rostly v naprosto nechutném houští, které páchlo močí, a navíc v těsné blízkosti frekventované silnice. Nepochybně byly plné kadmia a rtuti. Kromě toho byly všechny značně zablácené a z každé plodnice jsem musel vytřepat 10-20 berušek zedních (nebo co to přesně je), které je mají ve veliké oblibě. A v neposlední řadě: tato houba, která se správně jmenuje pečárka Bernardova (Agaricus bernardii), je nejedlá, protože nepříjemně páchne po mořských řasách. No prostě byste to snědli jen s největším odporem (pokud nejste beruška zední). A přesto se našel zoufalec z rodu Homo, který to nejspíš udělal...
Něco takového se mi v Praze stává běžně. Zmíněná příhoda (jedna za všechny) ilustruje pozoruhodný charakter našeho národa, který jak vidí houby, upadá do nepříčetného stavu. Jenomže já pro vědecké účely sbírám i houby smrtelně jedovaté. Klidně se mohlo stát, že by nějaký blázen po mně začal vysbírávat muchomůrku zelenou - a posledních pár hodin svého života by si mohl myslet, jak na mě vyzrál...
PS: Pro úplnost dodávám, že za týden jsem měl štěstí a některé drobné houbičky dorostly. Nikdo pro ně už nepřišel - asi fakt nebyly dobrý : )
