Jaro končí, léto se blíží, a protože nám pěkně prší, v lese se začínají objevovat houby, které si Češi cení nejvíc - hřiby. Byl jsem v lese, vyfotil jsem, nasušil jsem, zvítězil jsem : ) Ale vážně - představím vám to hlavní, s čím se teď v lese můžete, když budete mít štěstí, setkat.
V sezóně hřiby moc nesbírám, protože - až na určité a zcela konkrétní výjimky - houby nejím, a když jdu jako na mykologickou výpravu, tak na hřiby prostě nemám čas (a ač mi to málokdo věří, prostě je nechávám být). Ale teď na jaře je hub ještě málo a taková bramboračka s dubovými hřiby, to je delikatesa! Proto vyrážím v červnu každoročně na svá oblíbená místa (člověk se přece nemůže pořád vztekat nad novinami). Když se počasí podaří, nejdu domů s prázdnou. Abyste neřekli, že vám vůbec nic neprozradím, tak alespoň jednu zajímavost - v tuto dobu má smysl chodit zejména na lesní okraje či prosvětlená travnatá místa listnatých lesů, dále jsou vynikajícími místy pro hřiby habřiny a porosty lip (remízky, boží muka, aleje) - často i mimo les.
Hřib dubový (Boletus reticulatus) je vynikající na sušení, protože tak vynikne jeho aroma. Na jaře bývá naneštěstí často červivý, ale pokud ne moc, tak to snad až tak nevadí - při sušení se pár červíků dá zbavit. Koneckonců - v Itálii jsou za nekřesťanské peníze prodávány sušené hřiby, které jsou děravé jak síto... Tento druh hřibu roste jen pod listnáči a od hřibu smrkového (Boletus edulis) se pozná především podle pokožky klobouku, která je jemně plstnatá (není hladká a lesklá). Za sucha je často políčkovitě rozpukaná - a to také u hřibu smrkového neuvidíte. Plodnice na fotografii rostly pod mohutným habrem na okraji smrčiny v Posázaví (14.6. 08).
Ale pozor, už také rostou "hořčáky" - hřiby žlučníky (Tylopilus felleus). Tento vyrostl 15.6. 08 na Kazíně u Černošic. Jíst se nedá. Spolehlivě ho poznáte podle chuti (je odporně hořký), dalším zásadním rozdílem oproti hřibu dubovému je, že u tohoto druhu se rourky (trubičky pod kloboukem) zbarvují ve stáří do růžova, u hřibu dubového do olivově žluta. Neplést se si satanem, to je něco úplně jiného, jak už jsem tady dříve psal.
Tato trojice fotografií představuje typický druh tohoto období - i když roste až do podzimu. Je to hřib kovář (Boletus erythropus). Jeho zvláštností je, že roste jak pod jehličnany, tak pod listnáči, a to od nízkých poloh až do hor. Mění se jen barva jeho klobouku - v nížinách a teplých lesích je světle kožově hnědá, směrem do hor se mění až do tmavě černohnědé. Příbuzným hřibem je hřib koloděj (Boletus luridus), který má klobouk vždy relativně světlý (obvykle hnědý s olivově zeleným nádechem) a na třeni nemá červenou krupičku (viz fotografie), ale síťku. Kovář je jedlý. Plodnice byly vyfocené opět tento víkend v Posázaví - první pod buky a smrky, druhá pod lipami a jedlemi.
No a tento hřib je koloděj - síťka na třeni je více než zřetelná. Koloděj je jedlý, ale za syrova může působit potíže, proto dobře tepelně zpracovat! Modrání plodnice, které je vidět na rozkrojené houbě, je typické pro všechny části plodnice včetně povrchu (na povrchu klobouku se projeví při otlačení i otisky prstů). Stejně se chová i kovář. Ve starší literatuře, např. v atlase dvojice Pilát-Ušák, jsou houby pojmenovány obráceně, tj. česká jména jsou prohozena.
Na jaře můžeme najít ještě jeden nádherný hřib - hřib borový (Boletus pinophilus). Navzdory svému jménu roste nejen v borech, ale i pod smrky a buky, je však v u nás vzácný. Já sám jsem ho nikdy nenašel. Za jeho jeho úbytek je pravděpodobně zodpovědný člověk - nesvědčí mu kyselé deště. Pevně doufám, že se hřiby borové do naší přírody zase vrátí...
Pro informaci - fotím digitální zrcadlovkou PENTAX K20D s objektivem Sigma 50mm F2,8 EX DG. Články o houbách a fotografie pravidelně publikuji v MYKOLOGICKÉM SBORNÍKU. Na blogu jsem zatím mimo jiné o houbách uveřejnil článek o satanu, jarních houbách, lysohlávkách, hyperakumulaci stříbra houbami a první díl fotografického seriálu Houby zblízka. Takhle to vypadalo tuto neděli při focení hřibu žlučníku (druhý snímek článku).
