Nejjedovatější houby světa - muchomůrky. Je to pár dní, co jsem se s nimi na několika místech v Posázaví setkal - vyrůstají tam pravidelně na stejných místech, obvykle
každým rokem ve stejnou dobu. Nádherné, ale smrtící...
Muchomůrky z okruhu muchomůrky zelené (tzv. faloidní muchomůrky) jsou považovány za nejjedovatější houby světa. Čas od času zaznamenáváme otravy i u nás, někdy bohužel s tragickým koncem. Není mi jasné, proč k těmto otravám dochází, protože mi nepřijde, že by faloidní muchomůrky nápadně imitovaly nějaké jedlé druhy. V každém případě je jasné, že otrava muchomůrkou zelenou je příznakem naprosté neznalosti hub.
Jedovatost muchomůrek není ničím nadpřirozeným - obsahují prostě některé látky, které v našem organismu způsobí "neplechu". Ve faloidních muchomůrkách jsou 2 skupiny jedů, nazýváme je amatoxiny a falotoxiny. Nejvýznamnější je amanitin, což je cyklický polypeptid, který inhibuje RNA polymerázu, takže zastaví syntézu mRNA a proteosyntézu, čímž způsobí odumření buněk nejprve ve střevním epitelu, pak v játrech a ledvinách. Tato vlastnost z něj činí nesmírně nebezpečný jed, který je navíc termostabilní, takže se neničí varem. Pokud je pravda, co jsem slyšel, tak z jater se v pokročilém stádiu otravy stává rozplizlá hmota připomínající hořčici. Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré a totéž platí i o jedech faloidních muchomůrek, které našly uplatnění v biochemii a buněčné biologii. Podle citlivosti na alfa-amanitin se rozlišují 3 typy RNA polymerázy a látka ze skupiny falotoxinů, faloidin, se používá při barvení buněčného skeletu (využití v mikroskopii).
Kromě toho, že faloidní muchomůrky obsahují tyto nebezpečné jedy, hraje v neprospěch otrávených i dlouhá doba latence, tedy čas, který uplyne od okamžiku, kdy byly houby zkonzumovány, do chvíle, než se projeví první příznaky otravy. Potíže se objevují 8-12 (ale někdy i mnohem více) hodin po požití, což je dost dlouhá doba, aby přinejmenším v první chvíli nebyly dávány do souvislosti s houbami. Objevuje se únava, nevolnost, průjmy a bolesti břicha. Po této fázi, která může trvat i několik dní, dochází ke zdánlivému zmírnění obtíží, posléze však dochází k selhání jater a postižený upadá do komatu. Smrt přichází obvykle mezi 7.-12. dnem otravy, vysokou úmrtnost mají zejména děti (50-60%). Jestliže pacient přežije (intenzivní péče snižuje úmrtnost asi na 15 %), má obvykle trvalé následky, především fibrózu jater a poškození ledvinných tubulů. Obecně se udává, že průběh otravy je pro postiženého nesmírně nepříjemný a jenom blázen by faloidní muchomůrky volil jako prostředek sebevraždy (pokud tedy pomineme, že faloidní muchomůrky mají velice příjemnou chuť, alespoň podle vyprávění těch, co přežili). Smrtelná dávka se udává obvykle okolo 30 g čerstvé houby, což je jedna malá plodnice. Klíčovým faktorem pro úspěšnou léčbu je zachycení otravy v pokud možno co nejranější fázi, proto je při podezření na otravu nutné nic nepodceňovat ihned vyhledat lékařskou pomoc!
Jak jsem psal v úvodu, nechápu, jak někdo může faloidní muchomůrky sebrat k jídlu. Možná je to nějaká deformace, ale předpokládal bych, že muchomůrku zelenou by měl bez problémů popsat a poznat každý člověk se středoškolským vzděláním, přinejmenším tedy každý absolvent gymnázia (ale to jsem asi naivní). V literatuře se uvádí, že muchomůrku zelenou si lidé pletou za pečárky (žampiony), bedly anebo holubinky. Všechny tři případy jsou kuriózní - pečárky mají od mládí růžové, ve stáří čokoládově hnědé lupeny, často voní po anýzu či hořkých mandlích, žloutnou a na bázi třeně nemají pochvu. Bedly mají na klobouku hrubé hnědé šupiny, třeň je hnědě žíhaný, je na něm posuvný prsten a na bázi není pochva; dužnina některých bedel navíc červená. Holubinky mohou mít sice se zelený klobouk, ale mají jinou postavu a konzistenci plodnice (dužnina není vláknitá), na třeni není prsten (límeček) a na bázi chybí pochva.
Které faloidní druhy muchomůrek u nás rostou? Na tuto otázku je jasná odpověď, jde o tři druhy a jednu varietu (formu): 1/ Muchomůrka zelená - Amanita phalloides. 2/ Muchomůrka zelená bílá - Amanita phalloides var. alba. 3/ Muchomůrka jízlivá - Amanita virosa. 4/ Muchomůrka jarní - Amanita verna (syn. Amanita decipiens).
Muchomůrka zelená je typicky letní houba, která roste asi do konce září obvykle v listnatých lesích (dub, habr), méně často i pod jehličnany (znám ji např. z čisté jedliny). Houba má zelený klobouk, který je často radiálně žíhaný, lupeny jsou bílé, třeň je zeleně žíhaný s límečkem (prstenem), a na bázi třeně je bílá pochva. Existuje bílá varieta (forma), která se od základní liší bílou barvou celé plodnice. Příbuzným druhem je muchomůrka jízlivá, která je drobnější, čistě bílá, se střapatým třeněm. Roste ve vyšších polohách (třeba v Pošumaví), obvykle pod smrky a buky. V angličtině se jí říká Destroying Angel, volně přeloženo jako smrtící anděl. Muchomůrka jarní má u nás jedinou známou lokalitu na jižní Moravě. Je to druh teplomilný, který roste pod duby, a vzhledem připomíná muchomůrku zelenou bílou, jen je trochu drobnější. Odlišíme ji reakcí na KOH na pokožce klobouku, která je intenzivně chromově žlutá (u muchomůrky zelené je reakce negativní) - pravděpodobnost, že byste ji našli, je však mizivá.
Muchomůrka zelená - Amanita phalloides, mladé a níže dospělé plodnice. Houba je mimo jiné charakteristická nasládlou vůní (jakoby po medu).
Muchomůrka zelená bílá - Amanita phalloides var. alba. Už jsem ji viděl, ale nemám vlastní fotografii, tato je z internetu (http://pagesperso-orange.fr/champignons.fc/agarics/images/Amanita_phalloides-alba.jpg)
Muchomůrka jízlivá - Amanita virosa. Na malé plodnici vpravo je patrný střapatý třeň.
Muchomůrka jarní - Amanita verna. Fotografoval Aleš Vít.
Muchomůrka jarní - Amanita verna. Na horní plodnici je vidět žlutá reakce s KOH.
Tři druhy "podobné" faloidním muchomůrkám - pod sebou postupně holubinka nazelenalá - Russula virescens, pečárka lesomilná - Agaricus sylvicola a bedla vysoká - Macrolepiota procera.
Stejné jedy jako muchomůrka zelená obsahují i některé drobné druhy hub, především čepičatky z okruhu čepičatky jehličnanové - Galerina marginata. Tyto houby rostou na dřevě (pařezy, padlé kmeny), především na podzim, a pro většinu houbařů nepředstavují nebezpečí. Problém je, že mohou být zaměněny za lysohlávky (ze světa jsou známy smrtelné otravy) nebo za jedlou houbu opeňku měnlivou - Kuehneromyces mutabilis, která je velmi chutná a oblíbená. Opeňka však patří mezi druhy, které by měli sbírat jen skutečně pokročilí houbaři, kteří ji dobře znají a od čepičatky odliší. Dužnina opeňky má charakteristickou příjemnou vůni, a na třeni jsou odstálé hnědé šupinky. Čepičatka jehličnanová voní "moučně" a na třeň je přitiskle bíle šupinkatý až vláknitý.
Čepičatky z okruhu čepičatky jehličnanové (2 SNÍMKY NÍŽE):
Opeňka měnlivá - všimněte si šupinek na třeni.
Články o houbách a fotografie pravidelně publikuji v MYKOLOGICKÉM SBORNÍKU. Na blogu jsem zatím o houbách uveřejnil článek o satanu, jarních houbách, lysohlávkách, hyperakumulaci stříbra houbami, muchomůrce panterové a dva díly fotografického seriálu Houby zblízka 1 a Houby zblízka 2.
