Houbařská sezóna se roztočila na plné obrátky, roste už skoro všechno (i když ne všude) a jistojistě tak zaznamenáme každoroční letní vlnu otrav. Proč se lidé dobrovolně snaží otrávit si život? V tomto díle se zaměřím na otravy sice časté, ale obvykle se
šťastným koncem (pokud jím tedy rozumíte záchranu a uzdravení
postiženého).
Otrava houbami není (až na výjimky) něčím, co bychom chtěli dobrovolně přivodit sobě nebo někomu jinému. Přestože je v naší zemi relativně dobré povědomí o jedlých i jedovatých houbách, otravy nejsou ničím výjimečným, zejména během léta. Mezi ty nejčastější patří otrava muchomůrkou panterovou (tygrovanou), která je sice svým průběhem značně nepříjemná, ale naštěstí obvykle nekončí smrtí ani trvalým poškozením zdraví - ohroženi jsou však lidé s nemocným srdcem, děti a staří lidé.
Přemýšlel jsem, proč jsou otravy touto houbou tak časté a mám pocit, že jsem na to přišel. Sbírání hub je na rozdíl od celé řady srovnatelných činností (jako např. lov ryb) mimo jakoukoli kontrolu. Sbírat houby smí každý, kdo je schopen je najít a ochoten se pro ně sehnout, což samo o sobě není nijak náročné. Nepotřebujete žádný "houbařský lístek" ani zkoušku ze základních znalostí hub. Nevolám v tomto smyslu po žádné regulaci, jen poukazuji na fakt, že houby může sbírat každý, což s sebou nese problémy.
Popularizátoři houbaření systematicky působí na naši veřejnost již desítky let. V našich obvykle vysoce kvalitních atlasech jsou jedlé a jedovaté druhy detailně popsány, jenomže já jsem dospěl k tomu, že je celá řada lidí nečte. Lidé sbírají houby často jen "od oka", a to je problém.
V naší zemi je velmi oblíbenou jedlou houbou tzv. masák, správně muchomůrka růžovka. Roste od časného léta do podzimu ve všech typech lesů po celém našem území od nížin do hor, prakticky všude je velmi hojná. Přestože bývá často červivá, lidé ji rádi sbírají, protože je skutečně vynikající např. pod maso (od toho zřejmě název masák) nebo obalená v trojobalu jako řízek. Má to však jeden háček - až masáka najdete, zkuste si položit jednoduchou otázku - proč je to masák, proč to není něco jiného?
Houby je třeba určovat nikoli "od oka", ale každou nalezenou plodnic zvlášť podle mykologických znaků, které jsou pro ni charakteristické. Pokud tak neučiníme, snadno může dojít k záměně za něco jiného, v případě masáka tedy především za muchomůrku panterovou. V tomto případě hrají zásadní roli dva faktory:
1/ Masák je houba nesmírně variabilní co do vybarvení, můžeme nalézt plodnice s kloboukem sněhově růžovým až téměř sytě červenohnědým, někdy i nažloutlým nebo nazelenalým. Jedovatá muchomůrka panterová je celkem konzervativní a klobouk má vždy hnědý - v listnatých lesích často světle hnědý, v jehličnatých až velmi tmavě hnědý. Dá se tedy říci, že muchomůrka panterová se masáku nepodobá, ale některé masáky se přibližují muchomůrce panterové.
2/ Masák a muchomůrka panterová rostou často na stejných lokalitách a není vzácností, když obě houby najdeme vyrůstat ve skupinách společně, tedy na jednom místě najdeme obě dvě houby.
Asi už chápete, kam mířím - lidé, kteří sbírají houby od oka, najdou masáka a v zápalu chtíče posbírají všechno, co jim v okruhu deseti (i více) metrů přijde pod kudlu. Jistě je potěší, že panterky bývají červivé o něco méně než masáci - o důvod víc, proč jich naškubat co nejvíc.
Jak tedy obě houby rozlišíme? Je to velice snadné, jen je třeba se na ně podívat podrobněji:
Muchomůrka růžovka neboli masák je charakteristická růžovými až červenohnědými tóny na kloboku, třeni a v dužnině - zejména dužnina v bázi třeně se zbarvuje do růžova až červenohněda, např. v chodbičkách larev. Nesmírně důležitým znakem je i prsten, který je výrazně rýhovaný. Oproti masáku nemá muchomůrka panterová růžové ani červenavé tóny na žádné části plodnice a prsten má vždy nerýhovaný. Zatímco barva je znakem vodícím, rýhovanost prstenu je znakem rozlišujícím. (Masáku velmi příbuzná muchomůrka šedivka, která není jedovatá, má také prsten rýhovaný, ale liší se absencí růžové či červenavé barvy, je vždy šedá až šedohnědá).
Muchomůrka růžovka na pěti fotografiích - všimněte si barvy klobouku, rýhovaného prstenu a růžových až červenohnědých tónů na pokožce třeně a na řezu.
Muchomůrka panterová (to je ta jedovatá) na pěti fotografiích - všimněte si barvy klobouku, která je vždy jen hnědá, hladkého prstenu a také charakteristických kroužkovitých zbytků vela na bázi třeně - ty však nemusí být vždy přítomné.
Muchomůrka šedivka je blízce příbuznou obou dvou diskutovaných druhů - od muchomůrky panterové se liší především rýhovaným prstenem, od růžovky vybarvením plodnic. Šedivka je jedlá, ale podřadné jakosti.
Takže vyražte do lesa a nabyté poznatky vyzkoušejte v praxi - a platí, že pokud si nejsme jisti, houbu nejíme. V příštím díle se podíváme na nejjedovatější a nejzákeřnější houby na světě - muchomůrku zelenou a pavučinec plyšový.
Články o houbách a fotografie pravidelně publikuji v MYKOLOGICKÉM SBORNÍKU. Na blogu jsem zatím o houbách uveřejnil článek o satanu, jarních houbách, lysohlávkách, hyperakumulaci stříbra houbami a dva díly fotografického seriálu Houby zblízka 1 a Houby zblízka 2.
