Vždycky jsem myslel, že jsem relativně spořádaný občan, který přestupky proti společenskému řádu a podobné excesivní chování ne že by nečinil, ale provozuje je na místech, kde nebudí přílišnou pozornost, jako třeba v hlubokých lesích, kam sotva kdy vkročí živá duše. Jenže při pozornějším zpytování vlastního svědomí jsem si uvědomil, jak často třeba přecházím ulici na červenou, anebo tam, kde mě zrovna napadne – zebra nezebra.
A jak praví lidová moudrost, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Vědce je někdy potřeba z práce tahat párem volů, takže na vlak z Řeže, kam jezdím za svým oblíbeným jaderným reaktorem, obvykle dobíhám. Onoho osudného dne jsem běžel přes řeku s plným batohem doslova z posledních sil. Jako na potvoru neměl ten den vlak ani minutu zpoždění, a tak bylo jasné, že se na protější nástupiště podchodem včas nedostanu, takže hurá přes koleje.
Počkat, až vlak zastaví, a potom ho zezadu oběhnout, je celkem běžná praxe, takže to společně se mnou provedli ještě další dva opozdilci. Jenomže ve vlaku byl revizor, stál přímo v posledních dveřích, a tak jsme si bezprostředně po nástupu vyslechli ortel: POKUTA za nedovolený vstup do kolejiště. Reakce obou mých spolucestujících mě ale překvapila, začali se totiž urputně hádat.
Paní vřískala, že nic platit nebude, protože vlaky mají neustále zpoždění – kde že je spravedlnost atp., zatímco pán byl téměř nepříčetný a řval, že taky nebude nic platit a že je to HORŠÍ NEŽ ZA FAŠISTŮ, ale ti že prý aspoň NECHALI ČLOVĚKA PRACOVAT. Jeho vystoupení působilo důvěryhodně přinejmenším do té míry, že nikdo nepochyboval, že fašisty skutečně pamatuje. Revizor se celou dobu choval velmi slušně, tiše, ale zároveň nekompromisně. Když začal na mobilu vytáčet policii, děda zkrotl a zaplatil. Revizor potom přešel ke mně a já bez řečí zaplatil požadovanou sankci ve výši 100 korun českých.
Nechápal jsem, proč ten poprask kvůli stokoruně. Ne že by to bylo málo peněz, ale bylo jasné, že jsme do kolejí vstupovat neměli a v okolí Řeže v minulosti došlo na trati k několika smrtelným úrazům. Argumentace obou mých kolegů byla lichá. Snad mohli namítat, že nikde není cedule zákaz vstupu do kolejiště ani ukazatel k podchodu, ale obhajovat se tím, že dráhy samy nedostávají svým povinnostem, je vůči postupu revizora čirá demagogie.
Pokud si pamatuji, nikdo kromě mě na místě neuznal, že pochybil. To já byl vždycky „blbec“, co se při hře přiznal k autu, faulu, spornému gólu, i když jsem ho viděl třebas jen já sám. To se však v době, kdy společnost řídí křivá chamraď, evidentně nenosí a snad je to i evoluční nevýhoda. Ale výjimečně se slušnost může i vyplatit. Protože v reálném životě je tento jev už velmi ojedinělý, vysvětlím, jak to myslím: mám dojem, že kdyby mé jednání s revizorem nesledovali oba dva již pokutovaní účastníci nepovoleného přechodu, dost možná by místo pokuty přišla jen domluva.
A něco podobného se mi stalo i o pár měsíců později, když jsem v Praze při jízdě autem chtěl odbočit doleva a sledoval jednosměrky, takže už jsem si v hustém provozu nevšiml zákazu odbočení vlevo (to je skoro nadlidský úkol). S upřímnou naivitou, že nedělám nic špatného, jsem odbočil vlevo okamžitě, jak se udělalo volno po přejetí protijedoucího vozu Policie ČR – počkali na mě jen o kousek dál. Zastavil jsem skoro dřív, než na mě mávli; bylo mi to jasné hned a pojmenoval přesně svůj přestupek s vysvětlením, že jsem si značky nevšiml a že bych přece nebyl takový idiot, abych úmyslně porušoval předpisy přímo před čumákem jejich auta.
„Víte, že za tohle se uděluje pokuta až do výše 3000 Kč?“ zeptal se policista.
„No spáchal jsem přestupek, tak co se dá dělat“, krčil jsem provinile rameny.
„A máte stovku?“ zeptal se.
Byl to správnej chlap...
