Žumpa

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která byla a je dodnes samá ruka a samá noha a která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Stále ještě o nic nejde, bude to horší... (4)

Byly to tehdy Vánoce na kupce sněhu. 

Mě a mé sestřence bylo pět let a bobovaly jsme v Železné Rudě nad nádražím. O něco starší bratránek lyžoval a babička, která tam s námi byla, na všechno dohlížela. Bratránek projížděl brankami a padal do sněhu, my jsme na bobech sjížděly po kouskách ten - pro nás strmý - kopec a válely se ve sněhu také. Dole byla trať, násep a pod náspem něco, co by tam nikdo nečekal. Žumpa.

Asi jsem zrovna seděla vzadu a šlajfovala brzdami, protože jsem to z celého toho kopce našlajfovala právě do ní. Byla hluboká. Začaly jsme se v tu ránu topit. Pořádně se topit. V močůvce, husté bažině, smrděly jsme v tu ránu a nalokaly se jí. Babička si rychle všimla, že dvě ze svěřených vnoučat nikde nevidí a když nás nakonec zahlédla s rukama nad hlavou v té výpusti, trapem k nám přiběhla. Vytáhla nás. Přežily jsme.

Když jsme šly pak přes Železnou Rudu, každý se za náma otáčel, smrděly jsme neskutečně. V oteplovačkách nám čvachtaly kousky hnoje a ulicí od nádraží se za námi táhla hnědá šmouha. V chatce jsme pak skončily vítězně pod sprchou a v peřinách.

Ten pocit, že pod nohama mám jen něco zoufale hustého, do čeho se propadám, tedy znám. A není o co stát.