Studna

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která byla a je dodnes samá ruka a samá noha a která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Začínám zlehounka, bude to horší... (1)

Je pozdní léto, časný podzim. Lezavo.

Listí už padá, jablka ještě stále padají. A já, dvanáctiletá, je sbírám. Listí na hromádky, jablka do kýble. Jsem na zahradě sama, jedu jako šroubek, šroubeček. Byla jsem tintítko.
Jdu od jednoho stromu k druhému, některá jablka se mi rozmáčknou v ruce, ale mě to nevadí, mě to už nevadí. Zvykla jsem si. Jsem ohnutá nad zemí, s kýblem v ruce a myšlenkami jinde a v tom - prásk! Nebo spíš bum!
Jsem na zádech, ve sklepě, který byl zbudován nad starou zrušenou studnou, s jablky všude okolo. Ležím a koukám nahoru na čtvereček podmračeného nebe. Chybělo malinko a spadla jsem i do té studny. Možná dvacet metrů. Takhle to byly jenom dva. Usmívala jsem se. Nic se mi nestalo, krev žádná, modřina jen jedna, všechno dopadlo dobře.

Jsem díky tomu ta jedna z mála, která se může chlubit tím, že spadla do studny.