Miluju rozinky

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která byla a je dodnes samá ruka a samá noha a která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už přituhlo, ale bude to ještě horší... (8)

A stalo se mi to málem osudným...

Byly mi tři roky. Se svými bratry a rodiči jsem jela autem na rodinný výlet. Nic zvláštního se dlouho nedělo, jen dva starší bratři se pošťuchovali a hecovali, jak to kluci dělají. Předváděli se před sebou, kdo udělá lepší trik, lepší fígl s balíčkem rozinek. A já byla mezi nimi. Bezva.

Rozinky mám fakticky ráda, v pusince se tak pěkně sladkohořce rozplynou a jsou to takové malinké hrozny. V pusince jo, ale v nosánku?

Jedno kouzlo bráchy bylo v tom, že si jednu rozinku strčí jakoby "do nosu", a pak ji znenadání najde vzadu jakoby "pod zádama". A že mu rozinka jakoby projde celým tělem. Neměla jsem se dívat. Neměla.

Pan doktor v nemocnici z toho byl prý dosti nervózní. Jak z malého dětského nosánku vyndat  nabobtnalou rozinku, strčenou hluboko dovnitř malým nezbedným prstíkem, a nepoškodit nosánek či celé dítě. Ale podařilo se mu to nakonec. Bráchové dostali pořádně vynadáno, výlet dopadl neblaze, ale já byla zachráněna.

Dneska už rozinky strkám výhradně do pusinky...ale láká to....láká...