Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už dost přituhlo, takže odlehčím trochou toho humoru. (13)
Jednoho dne jsem přišla ze školy domů, uklidila aktovku a vyndala z ledničky nachystaný oběd, který jsem si měla ohřát. Pohled na kastrůlek mě ale nepotěšil. Měli jsme před časem na vesnici zabíjačku, a tak se na mém talíři usídlila jitrnice s bramborem, pochoutka vesnického lidu. Ale ne pochoutka moje. Udělalo se mi zle a navíc jsem neměla ani hlad. A tak mě nenapadlo nic jiného, než jitrnici schovat. Chachá...
A namísto, abych jí spláchla do záchoda, což by bylo asi nejpraktičtější, jsem ji schovala. A kam jinam, než přímo do dětského pokoje, na skříň za reprobednu. Nebyla vidět, nebyla.
Uběhl týden a já na ni zapomněla. Bratr sice v konci týdne cosi utrousil, že tady něco smrdí, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. A já jsem na svou jitrnici opravdu zapomněla tak dokonale, že mě ani v dalším týdnu ten puch linoucí se dětským pokojem netrkl. Matka pak nakonec rozhodla, že už to není možné, že musíme najít to, co tu tak smrdí. První na řadu přišla moje aktovka, která občas ukrývala staré svačiny. Nic. Hledali jsme všude a když mě bratr nakonec vysadil na piáno a já se náhodou podívala také na skříň za reprobednu, uviděla jsem svoji jitrnici pěkně zeleňoučkou a rozleželou. Hověla si tam.
Nechápala jsem, jak jsem na ni mohla zapomenout? Bratr se smál, proč jsem ji schovala právě tam a matka jen kroutila hlavou, protože na to se nedalo vážně nic říct. To byla zase jednou akce. Do dnešních dnů sem si přinesla z toho ponaučení, že jitrnice se splachuje zásadně do záchoda a za reprobednu se schovává jenom to, co se nezkazí a co už nikdy nebudeme potřebovat. Třeba spartakiádní lehátko.
