Jak mě střelili

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která byla a je dodnes samá ruka a samá noha a která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas.  Bude pořád ještě mnohem hůř... (3)

Jsem ta šťastlivkyně, která byla skutečně postřelena.

Střelená jsem sice dost i bez pušky, ale aby byl můj život dostatečně kořeněný, tak jsem si to zažila doopravdy. Bylo to takhle...
O letních prázdninách někoho z mých příbuzných napadlo, že budeme střílet na terč. Ze vzduchovky. Terč se umístil na garážová vrata, která byla ze dřeva a terčík byl z nějakého papíru, takže nehrozilo skoro nic. Bylo tam docela dost lidí, každý z rodiny chtěl být u toho, snad kromě babičky, která uvnitř zatím vařila oběd. Já tam taky postávala. V bezpečné vzdálenosti za střelcem, v ústraní - alespoň to tak vypadalo. A najednou -
- něco mě štíplo...včela? Vosa? Tříska odlétnuvší? Kousek smítka ze stromu zahrady? Kdepak. 
Brok. Měla jsem ho v oku. Odrazil se od hřebíku rovnou ke mě. To jsem šikulka! Běžela jsem s brekem rychle jako pominutá do domu a snažila se ho vyndat. Nikdo se o mě nestaral. Jen babička za mnou přilítla z kuchyně, asi nějak vycítila nebezpečí. Chytla mě za hlavu a brok mě z oka vyloupla vidličkou. Nejspíš - nebo nožem, prostě něčím co právě v kuchyni měla v ruce. Byl venku. Krev netekla, bolest do chvilky ustala. Viděla jsem.
Ti venku se divili, co se mi to vlastně stalo a dokonce mi to nechtěli věřit. Prý že to byla asi včela. Jako bych si to vymyslela...