Golem a jak se mi zjevil

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (15)  Bydleli jsme v Široké ulici v Praze. Každý den jsem ráno hleděla na Maiselovu synagogu, na holubí bytečky v jejím podkroví a po celý den slyšela kopyta koní, co křižují ulicemi centra.

Za rohem v Pařížské jsem potkávala paničky s kabelkami za sto tisíc, bydleli tam také Marek Eben s Jiřím Bartoškou anebo Ondřej Suchý, a také jsem tam potkávala ortodoxní Židy, kterým po asanaci z jejich města sice už moc nezbylo, ale židovská atmosféra Josefova tam přeci jen malinko zbyla. A zbyla i pro mě. Právě v našem domě.

Podle staré legendy se Golem měl nacházet ve sklepení jednoho z domů a možná dokonce přímo v Maiselově synagoze. Půdorys ulic starého židovského města byl tehdy jiný, ale jedna bývalá ulička vedle synagogy, kde stál i domek rabína Löwiho, naším domem opravdu procházela. A tak jeho domek možná stál přímo ve sklepě našeho činžáku.

Zjevoval se tam. Golem. V noci jsem slyšela podivné zvuky, na synagoze podivné stíny jakoby siluety - duch Golema tam prostě byl. Síla hmoty a ducha se vetnula do zdí i do hlíny, ze které patrně povstal a do které se také rozpadl.

Jednou jsem šla do sklepa a na zdi naproti naší kóji byl flek ve tvaru toho siláka. Bylo to strašidelné. Nikdy předtím tam ta skvrna nebyla. Asi vlhkost. Za pár dní ale skvrna zmizela. Strašidelné místo na mě velmi působilo. Až nakonec - jsem šla opět do sklepa a v temné chodbě jsem o něco zakopla. Něco bylo na zemi. Tělo! Zakopla jsem, málem jsem upadla. Chodba byla tmavá, žárovka asi praskla. Došourala jsem se až k poslední kóji k vypínači. A pak jsem to viděla. Skutečně tam ležel. Golem! Když jsem pak šla blíž se zatajeným dechem i srdcem,  zjistila jsem, že je to jenom bezdomovec, který tam hezky v "teple" spal. A nenechal se vůbec rušit.

Je to zkrátka tajemné až děsivé místo a duch židovského světa je tam do hmoty vrytý asi navždy. Jako ten Golem.