Záda

Je mi 28. To samo o sobě je pro mě celkem revoluční informace, protože od mých posledních narozenin žiju v tom, že je mi 27. Ještě převratnější je ovšem fakt, že jsem si minulý týden odrovnala záda.

Od minulého pondělí mě pobolívala záda, navíc v celkem nezvyklém místě. Ale protože nejsem žádný hypochondr nebo důchodce (to není nic pejorativního, vy na problémy se zády máte nárok), rozhodla jsem se, že záda pořádně rozcvičím, ostatně jako to dělám vždycky. Takže jsem neúnavně protahovala a posilovala, až jsem v pátek odpoledne zjistila, že se nemohu téměř pohnout. To by samo o sobě nebyla taková katastrofa, koneckonců suché teplo a klid na lůžku dle internetů vyléčil kdekoho, ale já mám tři malé děti. Takže klid nehrozí, natož na lůžku. Ta nejmladší nám navíc zařídila spaní na matracích na zemi, což znamená v případě zablokovaných zad VELICE komplikované vstávání a to už vůbec nezmiňuji, že ji několikrát v noci přeskakuju, abych prostřídala prsa na kojení. Ale co by pro děti člověk nevytrpěl, že. 

Takže během noci z pátku na sobotu jsem byla nucena požít ibalgin a vyčkávat do rána na pohotovost bližší mému bydlišti. V sobotu ráno jsem se značně imobilní zvesela rozloučila s rodinou a nasedla do auta. Jakmile jsem se pokusila zmáčknout spojku, jakože rychle a zběsile vyrážím směr pohotovost, abych tam byla první, nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se rovnou vrátit zpátky domů a nechat se odvézt manželem v příjemném doprovodu našich tří dětí. Ale protože jsem tvrdá holka po třech porodech, přisunula jsme sedadlo co nejblíž a statečně se odvezla. Záda  bolela únosně, zato mi sympaticky začalo prokřupávat koleno. 

Účel byl splněn. 7:12 jsem stála před pohotovostí jako první. Zapla jsem si do uší podcast a čekala a čekala a čekala. V 8 nás pustili dovnitř. Těšila jsem se na nějaké drogy, které mě navrátí do života, ač obyčejně nevyznávám cestu zkratkovitých řešení. Sestra nám 8:05 oznámila, že pan doktor ještě nedorazil, ale jistě brzy dorazí. To mě skutečně navnadilo. Po pár minutách však k mému překvapení skutečně dorazil a já se vítězně vplížila do ordinace. Bála jsem se, že mě doktor bude mít za simulanta, o to potěšenější jsem byla, že se mnou soucítil a nechal mi píchnout injekci od bolesti. Upozornil mě, že to nejspíš nebude kdovíco a ať se když tak ještě stavím. To mě zmátlo. Už to bude dobrý přece!

Teď to vezmu rychle. V neděli ráno jsem opět ukořistila první místo ve frontě na pohotovost. Na rozdíl od včerejška jsem se pokorně přiznala ke kojení. Poctivostí jsem si přisoudila už jen magnesium, protože s mateřským mlékem si samozřejmě nikdo soudný zahrávat nebude. Opět jsem optimisticky středisko opustila a těšila se na další dny. 

Nebudu vyprávět, že jsem se nemohla ohnout, přetočit, posadit. Kdo ví, ví, kdo neví, neuvěří. Celkem s radostí jsme vzpomínala na porod, neb z toho aspoň něco bylo. Nicméně bolesti stále neustupovaly, takže jsem se v pondělí i s desetiměsíční dcerou vypravila k mé obvodní lékařce, kterou jsem naposledy navštívila před dvěma lety, aby mi napsala žádanku k ortopedovi kvůli vložkám do bot. 

Paní doktorka (mladá a bězdětná) se na mě trochu učitelsky usmála a pravila, že musím cvičit. Celkem marně jsem ji přesvědčovala, že cvičím. Nicméně byla milá, Píchla mi magnesko, napsala mi rehabky a poslala mě na rentgen. 

Po rentgenu, kde mi sestřičky musely dělat babysitterky jsem s žádankou v ruce vítězoslavně začala obvolávat fyzioterapie v domnění, že mě tak zítra, pozítří někdo konečně dá do pořádku. Ha ha ha.

Vaši pojišťovnu nebereme. 
Musíte přijít osobně, bereme od konce srpna. 
Můžete začátkem sprna?

No...takže jsme se objednala za měsíc, dala si paralen ("přece jen kojíte"), nadávala si za to, že jsem si nevzala ibalgin, a rozhodla se plácnout přes manželovu šrajtofli a zajít si k fyzioterapeutovi jako samoplátce. 

K sympatickému mladíkovi jsem vyrazila další den. Bolesti konečně polevily, takže jsem vypadala jako líný simulant. Pan fyzioterapeut mi opět řekl, že musím cvičit (ale já fakt cvičím), podivil se, že se mi toto ještě nikdy nestalo (díky, díky) a pak mi skutečně i pomohl.

A tak od středy pravidelně cvičím jeho cviky a gelový polštářek z lékárny, který jsem kupovala jako záchranu při rozbíhající se laktaci, konečně můžu zase odložit. Poslední dny jsem ho totiž brala všude s sebou a dělala si suché teplo. 

Dneska je mi konečně dobře. Je to přesně týden od chvíle, kdy jsem se nemohla pohnout. Je mi zase 27, pardon 28, jsme mladá a neklidná a zdravá a děsně cvičím a vůbec. Je to skvělý. Fakt si vážím toho, že mohu sklopit hlavu nebo se sehnout pro rozházené lego.