Mé nervy přicházejí

"Děti, nepokoušejte to, nepokoušejte to" sklíčeně varuji své děti, když se po koupání nehodlají oblékat. Dcera v předvánočním období celkem trefně poznamená: "Copak? Tvoje nervy přicházejí?" Jo, moje nervy a Vánoce...

Některé vícematky tvrdí, že nesnáší dvě věci. Zimu, tzn. oblékání dětí do 15 vrstev, a nemoci. Já tedy nesnáším věcí daleko víc, ale s těmito dvěma se taky klidně ztotožním.

Takže zima. Zima je krásné roční období, dokud nemáte děti. Když je máte, tak je také krásné, ale pouze týden v roce, který můžete euforicky prosáňkovat a prosněhulákovat, pak už bohužel zbývá jen to pověstné oblékání. Oblékání malých dětí vypadá v praxi tak, že obléknete jeden díl oděvu, a zatímco se natahujete pro další, dítě si ten předchozí sundává. Tímto začíná nekončený příběh, který slabší kousky vzdají a ven se vůbec nevypraví. Já slabý kus nejsem, navíc si uvědomuji, že doma hrozí mnohem větší nebezpečí, že dětem ublížím, než venku. Tam jsou totiž naštěstí svědci. Takže ano, ač se oblékáme do zimních věcí už cca měsíc, každou další výpravu prožívám minitrauma.

Druhou věcí jsou nemoci. Mé děti jsou vždy zdravé, my s mužem jsme vždy zdraví, cokoliv jiného odmítáme, a jinak to nebude. No ale chyba v matrixu - teď dřepím již druhý týden doma s dětmi a nadšeně je dopuji antibiotiky. A vážení - to je teprve zkouška charakteru. Žádná školka, žádný kroužky, ze začátku žádný procházky. Jen surové mateřství v praxi. První fáze je oukej, to mají teploty a je vám jich líto, ale jakmile už je jim dobře, ale do institucí a kolektivu ještě nepatří, přichází křest ohněm. Možná ne pro ty, kteří děti posadí před televizi, ale my si loni prošli pracnou odvykačkou, takže nehodláme naše děti, převážně syna, opět do jeho závislosti na růžovém praseti ponořit. Takže si neustále hrajeme a neustále něco tvoříme. To je tedy můj pocit. Moje děti mají pocit, že na ně kašlu a málo se jim věnuji. Kde je pravda nevím, ale určitě jsem úžasná matka, takže ve mně chyba nebude.

Pak přicházejí na řadu věty, na které se nezapomíná:

"Já jsem se ale chtěla narodit hodné mamince." stěžuje si pětiletá.

COŽE?! Já, co jim probiotika drobím do džusíku, v adventním kalendáři vymýšlím stupidní úkolky na každej den a snáším koleje roztahaný celej tejden po celým obyváku, a taky akumulátorovej vlak z Lidlu, který se předevčírem zasekl pod gaučem a každou minutu udělá "š š š", já, že nejsem hodná?! Jo holka, co by za mě daly děti v Africe ... nebo aspoň v neharmonické rodině.

A pak dojde i na tato památná rčení (přihodilo se dnes), budu citovat sebe.

"Miláčku, já tě mám ráda, ale některé věci, které děláš, se mi nelíbí. Nečůrej prosím své sestře na záda."

A tak by se dalo pokračovat. Dobrá zpráva je, že ze tří kusů jsou dva už prakticky zdravé, takže já nevím, jak vy, ale už jim letím balit batůžky na pondělí do školky. A vysvobodit ten zasss...eklej vlak.