Když mě bolí srdce a stýská se mi, jedu tam, kde jsou šutry...

Ano, je to kousek od domova. Od místa, kde jsem vyrůstala, kde tekla moje řeka, kde jsem se koupala jako malá holka.

Domov... to místo mi vždy pohladí duši. Změnilo se to tam, ale stejně mne to tam táhne. Místa, kde jsem vyrůstala, zahrada, kde se dnes pasou ovečky, dům mého dětství... 

Místo z tohoto blogu nepatří k mému dětství, tehdy to tam ještě nebylo, ale srdce mi tam přestalo bít, když jsem díky objížďce náhodou jela kolem a zapsalo se mi do paměti...

Rybníček za Srbicemi... Kousek odtud jsem bydlela... Bohužel v Hloho nikdo neotvíral :)

A tyhle šutry, (říkejte si jim, jak chcete, pro mne jsou to šutry!) mi učarovaly na první dobrou. Láska na první pohled. Ohniště, stromy a schody do ... ne, do nebe nee, ale nahoru na procházku...

Ráda se toulám v místech, kde je mi milo a tohle je přesně ono. 

Na západě je spoustu dalších krásných míst, tam kde jsme chodili koupat husy, tam kde jsme na dece na letním slunci hráli karty, tam kde mne moji bratránci strašili, a kde jsem vždy našla teplou náruč. Praskající kamna a těžká peřina, pavouci na kadibudce, zvířátka o které jsme se starali.

Moje dětství bylo nádherně dětské! Ráda se tam vracím.   

Jsem velmi rozkročený strom, který má kořeny rozděleny na dvě místa. O tom už jsem jednou psala v blogu ZDE.

***

"Zima byla dlouhá a svět jen spal, spala moje touha i srdeční sval, teď zas ve mě bouchá a tepe dál..."