Znepokojivá fakta o Lisabonské smlouvě

Uplynul rok a pár měsíců k tomu od chvíle, kdy občané Irské republiky dostali jako jediní v celé Evropské unii možnost rozhodnout v referendu, zda jejich země ratifikuje dokument nazvaný vznešeně Lisabonskou reformní smlouvou (LRS). Irové ve všelidovém hlasování LRS odmítli, a tak se zdálo, že příběh tohoto dokumentu skončil. Leč nestalo se tak a je stále možné, že vejde v platnost. Rád bych proto na tomto místě připomněl několik znepokojujících skutečností:

1)  Současná snaha o prosazení LRS navzdory výsledku prvního irského referenda znamená nerespektování nastavených pravidel hry.<!--[endif]-->

Aby LRS vešla v platnost, je třeba, aby ji ratifikovalo všech sedmadvacet členů společenství do posledního. Ve chvíli, kdy jeden z nich řekne „ne“, smlouva v platnost vejít nemůže.

12. června 2008 proběhlo v Irsku jediné referendum o LRS v celé EU. Občané Irska ji odmítli. Krátce po zveřejnění výsledků se začaly objevovat první výroky evropských politiků o tom, že se nic neděje a ratifikace v dalších zemích bude pokračovat bez ohledu na výsledek irského hlasování. Irové by si pak referendum měli zopakovat. Tentokrát se správným výsledkem.

<!--[if !supportLists]-->2)  Zákonodárci, kteří LRS schválili, mnohdy nevěděli, o čem vlastně hlasují.<!--[endif]-->

Mezi oblíbené argumenty proti referendům v takových otázkách jako stavba radaru na území ČR či ratifikace LRS patří poukazování na skutečnost, že příliš mnoho občanů nemá dostatečné vědomosti, aby v takových otázkách mohli dostatečně kvalifikovaně rozhodnout. Z toho by člověk mohl vyvodit, že by o takové věci měli raději rozhodnout odborníci detailně obeznámení s daným problémem.

Pokud si snad někdo myslel, že mezi ně patří zákonodárci zemí Evropské unie, rychle jej vyvedu z omylu. Poslanci maďarského parlamentu ratifikovali LRS, aniž by se seznámili s jejím textem, jenž v té době ještě nebyl oficiálně přeložen.

Poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na tom nebyli o moc lépe. Česká televize pokládala poslancům různé otázky týkající se smlouvy a velká část z nich nebyla s to odpovědět.

Vyvstává tedy otázka, v čem jsou naši volení zástupci povolanější a oč jsou zodpovědnější, než my sami.

<!--[if !supportLists]-->3) Evropské elity kvůli prosazení LRS vydírají členské země a používají nepravdivých argumentů. 

„Jediný způsob, jak zaručit, že Irsko bude vždy mít komisaře, je hlasováním 'ano' pro 'Lisabon. Jestliže výsledkem bude 'ne', budeme samozřejmě muset snížit počet komisařů. Tak je to v současných smlouvách a my jsme z právního hlediska nuceni to učinit,“ prohlásil předseda Evropské komise José Barosso během své krátké návštěvy Irska.

Podobně je vyhrožováno i České republice, konkrétně jejímu presidentovi Václavu Klausovi. Naposledy s tím přišel na tiskové konferenci po setkání s premiérem Fischerem Nicolas Sarkozy. „Zpravodajský server Euobserver podotýká, že se přitom Sarkozyho na ratifikaci unijního reformního paktu nikdo z přítomných novinářů neptal. Své varování, kterým tiskovku uzavřel, chtěl prý prostě ventilovat stůj co stůj,“ stojí v článku na aktuálne.cz

Kromě toho, že se jedná o jasné vydírání, jde zároveň o jednoznačně nepravdivou argumentaci, chcete-li lež. Lisabonská smlouva totiž naopak počet komisařů snižuje z 27 na 18. Zároveň je třeba si uvědomit, že ve skutečnosti žádná země „svého“ komisaře nemá. Česká republika, které je ztrátou komisaře také vyhrožováno, je zastupována Vladimírem Špidlou. Ten by jistě nikdy neřekl, že se cítí být zástupcem ČR. Když ztrátou komisaře v důsledku presidentova postoje k LRS vyhrožoval český socialistický europoslanec Havel, vytkl mu to i jinak velice eurooptimisticky naladěný Lukáš Macek z SNK-ED.

<!--[if !supportLists]-->4)  LRS je verzí již jednou odmítnuté Evropské ústavy. <!--[endif]-->

Lisabonská smlouva je ve své podstatě ještě méně přehlednou a delší verzí Smlouvy o ústavě pro Evropu. Tuto původní smlouvu odmítli v referendech občané Francie a Nizozemska.

Politici EU tímto způsobem obešli nepříznivé výsledky hlasování. O nové verzi smlouvy se hlasovalo již jen v parlamentech (s výjimkou výše zmíněného Irska, jemuž vypsání referenda nařizuje ústava).

<!--[if !supportLists]-->5) LRS znamená ztrátu práva veta členských států v 68 oblastech.  

V rozhodování Evropské rady bude po schválení hlasování tzv. kvalifikovanou většinou (55 % států s 65 % obyvatel) považováno za řádný postup, tzn., bude pravidlem. Hlasování, pro něž bude nutný jednomyslný souhlas, se stane zvláštním legislativním postupem, tedy výjimkou.

Již dnes existují oblasti, v nichž jednotlivé smlouvy předepisují hlasování kvalifikovanou většinou. LRS přináší dalších 68 oblastí, kde bude uplatňováno.

6) LRS umožňuje Evropské radě zrušit právo veta v dalších oblastech bez ratifikace národními parlamenty.

„Stanoví-li Smlouva o fungování Evropské unie, že Rada přijímá legislativní akty zvláštním legislativním postupem (=jednomyslný souhlas), může Evropská rada přijmout rozhodnutí, kterým umožní přijímat tyto akty řádným legislativním postupem (=kvalifikovaná většina)."

Takové významné rozhodnutí může Evropská rada přijmout, aniž by potřebovala souhlas národních parlamentů. Ty mohou proti rozhodnutí do šesti do šesti měsíců protestovat.

7) LRS umožňuje nařídit České republice i bez jejího souhlasu další navyšování podílu elektřiny vyrobené větrnými, slunečními či vodními elektrárnami.<!--[endif]-->

LRS zavádí tzv. sdílené pravomoci členských států a EU. Podle LRS může Rada a Evropský parlament přijmout většinovým způsobem opatření k dosažení cílů v ní jmenovaných. Mezi ty patří i podpora „energetické účinnosti a úspor energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie.“ Alternativní větrné, sluneční, vodní a další elektrárny využívající tzv. obnovitelných zdrojů se vyznačují především neefektivností a nákladností. V ČR navíc nemáme takové přírodní podmínky, aby bylo použití těchto zdrojů energie výhodné. Naopak by znamenalo značné zdražení elektrické energie. Česko by však nemělo možnost proti takovému rozhodnutí cokoliv udělat.

8)  LRS umožňuje ukončení členství v unii<!--[endif]-->

Pro zachování objektivity je třeba Lisabonské smlouvě přiznat i některá pozitiva. LRS je prvním dokumentem, který přiznává členským státům EU možnost spolek opustit.

Pokud druhá verze evropské ústavy skutečně projde, bude na místě se zamyslet, zda v takové unii skutečně chceme setrvat. Kromě výše uvedených fakt o LRS a takřka mafiánských praktikách evropských elit bychom měli vzít v úvahu i stoupající počet z Bruselu přicházejících absurdních zákazů. 1. září skončily tradiční žárovky, dnes EU vyhrožuje zákazem příliš výkonných spotřebičů a příliš hlasitých sluchátek .

Lisabonská smlouva nám nakonec může poskytnout jedinečnou příležitost všem těmto „radostem“ uniknout.