Ne bombám a náletům humanitárního charakteru!
Blogger Martin Procházka z občanského sdružení ProtiAlt před několika dny zveřejnil vcelku sugestivní obhajobu „havlismu“ (intervencionismu) a zároveň kritiku „klausismu“ (neintervencionismu, pejorativně izolacionismu) v zahraniční politice. Domnívám se, že jde o pěknou ukázku myšlení intervencionistů, včetně určitých nešvarů, fatálních omylů i nepochopení východisek druhé strany, jež se s ním přirozeně pojí. Rád bych zde tedy upozornil alespoň na některé nedostatky tohoto přístupu a zároveň se pokusil obhájit přístup opačný.
Metafora stařenky
Procházka v celém textu využívá metafory stařenky přepadené lupičem. Tvrdí, že intervencionisté cítí povinnost zasáhnout na její pomoc, zatímco neintervencionisté ji s odvoláním na respektování státní suverenity nechají svému osudu. Metafora je záměrně zvolena tak, aby z ní neintervenční přístup vyšel jako odsouzeníhodný a intervenční jako chvályhodný.
Realita je však tak jednoznačná málokdy. Proto je třeba tuto metaforu odmítnout a zvolit přirovnání jiné.
Murray Rothbard v jiném kontextu hovoří o následující situaci: „Předpokládejme, že jdeme po ulici a vidíme osobu A, jak chytá za zápěstí osobu B a bere jí její náramkové hodinky. Není sporu o tom, že A se dopouští násilí proti osobě a majetku B. Můžeme tedy z této epizody jednoduše vyvozovat, že A je zločinným agresorem a B jeho nevinnou obětí?
Rozhodně ne – nevíme totiž na základě našeho pozorování, zda je A skutečně zlodějem, nebo zda se pouze nesnaží získat zpět své ukradené hodinky od B. Stručně řečeno, […] nevíme, zda byla osoba A dříve jejich [hodinek] legitimním vlastníkem a zda ji B neoloupil. Stále tudíž nevíme, která z osob je legitimním či oprávněným vlastníkem.“ – Murray Rothbard, Etika svobody, str. 99
Ačkoliv zde Rothbard vůbec nehovoří o zahraniční politice, je aplikace této situace na zahraniční politiku přiléhavější než metafora přepadené stařenky. V různých konfliktech se velmi těžko určuje, kdo je vlastně v právu a vždy na to existují velmi rozdílné názory.
Různé úhly pohledu
Před několika dny vystoupil ředitel Občanského institutu Roman Joch v České televizi a dostal otázku od jisté divačky, zda by podpořil podání žaloby na Stát Izrael pro páchání genocidy na Palestincích. Joch odmítl, že by v Izraeli probíhala genocida i že by Izrael páchal vůči Palestincům nějaké nepravosti. Naopak ho vidí jako oběť neustálých útoků z arabské strany, případně výhružek íránského presidenta.
To je přímo ukázkový případ: Máme proti sobě postaveny dva vyhrocené a protichůdné názory na dost nejasnou situaci. Který více koresponduje s realitou, se posuzuje velice obtížně. Nicméně oba jsou očividně dost tendenční. V každém případě, pokud by jeden z nich převládl v mediálním i politickém hlavním proudu, intervencionisté by to viděli jako dobrý důvod pro vojenský zásah ve prospěch jedné ze stran konfliktu.
V sousedním Polsku převažuje názor, že je interrupce vraždou a tedy porušením lidských práv jedince. U nás je naopak samozřejmé, že si žena tuto alternativu může svobodně zvolit. Představme si hypotetickou situaci, že bychom nebyli s Poláky členy stejného vojenského paktu. Měli by Poláci právo vojensky zakročit proti údajnému porušování lidských práv?
Podle Martina Procházky by zasáhnout přímo museli: „Pokud to aplikujeme na případ stařenka, tak vidíte-li stařenku, jak ji přepadne lupič a ignorujete to, je k vašemu stíhání k dispozici příslušný paragraf trestního zákona. Je to o tom, že vůči okolnímu dění nemůžete být lhostejní, nelze se tvářit, že se nic neděje a umýt si nad situací ruce.“
Myslím si však, že by polskou intervenci většina občanů naší republiky vnímala jako zločinnou agresi a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí. A k rozčarování intervencionistů – stejně vojenské zásahy cizích mocností ve svých zemích vnímají lidé po celém světě.
To byly dvě hypotetické situace.
Nyní se podívejme na jednu skutečnou: Konflikt v Sýrii.
Mediální narativ je jasný: Odsouzeníhodný diktátor Assad nelidskými metodami bojuje proti hrdinným povstalcům a navíc masakruje civilní obyvatelstvo.
Nicméně jsou tu i zprávy, podle nichž povstalci demolují kostely a vraždí civilní obyvatelstvo buď pro jeho náboženskou či etnickou příslušnost, nebo aby mohli zvýšit počet obětí připsaný režimu. Zprávy o tom, že určité skupiny obyvatelstva jako zmínění křesťané stojí na straně režimu, protože mají hrůzu z toho, jak by se vůči nim zachoval režim rebelů.
Jak tohle chcete rozsoudit? Můžeme mít sebelepší výpočetní techniku, seberychlejší zpravodajství, sebedokonaleji internetem propojený svět, ale vždy uvidíme především virtuální realitu. Kde je tedy pravda a co je jen propaganda? Kdo je oběť a kdo vrah? Komu se máme podle intervencionistů vydat na pomoc?
Lidská práva versus úcta k životu
Intervencionisté v pojetí Václava Havla i Martina Procházky jednají ve jménu obhajoby lidských práv. Viz výrok Václav Havla: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.“
Jak v tomto Havlově citátu, tak v Procházkově textu je patrné jisté nedorozumění mezi obhájci a odpůrci intervencí, z nějž vyplývá fatální omyl intervencionistů. Mají totiž pocit, že jejich oponenti vnímají státní suverenitu jako jakousi posvátnou krávu, kvůli níž jsou ochotni tolerovat porušování lidských práv, nečinně přihlížet ke zločinům zahraničních režimů. Že snad kladou abstraktní princip státní suverenity nad princip života.
Tak tomu není.
Ve skutečnosti jsou to právě obhájci intervencí, kteří kladou abstraktní princip „lidských práv“ nad hodnotu lidských životů, o nichž nemají sebemenší právo rozhodovat. Nemají právo ve jménu svých principů svými bombami humanitární povahy zasypávat a vraždit nevinné lidi.
Intervencionisté si zkrátka odmítají připustit, že jejich akce ve jménu velkých ideálů budou mít vždy nevyhnutelné následky, jež netrestají jen zločinný režim, ale i jeho oběti. Platí to i pro Procházkou zmíněné ekonomické sankce, jež na ně tvrdě dopadají a snižují jejich životní úroveň. Vojenské intervence pak fyzicky ničí jejich země. Připravují je o domovy, o životy jejich blízkých i o jejich vlastní životy.
Selektivní vidění
Ačkoliv jsou dosud uvedené argumenty proti zahraničním intervencím dostatečně závažné, je třeba zmínit ještě jednu skutečnost: Jejich zastánci jsou nekonzistentní a trpí selektivním viděním.
Volá snad někdo z nich po intervenci na podporu arabského jara v Bahrajnu, kde tamní režim ve spolupráci se saudskou armádou brutálně rozhání pokojná opoziční shromáždění?
Volá snad někdo z nich snad po invazi do Saudské Arábie, jež lidská práva porušuje v mnoha ohledech více než tak často pranýřovaný Írán?
Saudská Arábie je spojenec Západu, takže zde se sluší a patří nasadit si „klapky na oči“, za něž Martin Procházka kritizuje neintervencionisty.
Navíc vyvstává další otázka: Kdo zasáhne proti policistovi? Obhajoba intervencí je chtě nechtě obhajobou americké role světového četníka. Kdo však bude kontrolovat dodržování lidských práv touto zemí? Kdo rozhodne, zda je Guntánamo přijatelné? Nebo zda náhodou neporušuje lidská práva Obamův zákon umožňující americké armádě zatýkání osob včetně Američanů na území USA a jejich neomezené věznění bez sdělení obvinění a řádného soudního procesu? A pokud se hypoteticky shodneme, že k porušování lidských práv dochází, kdo proti světovému policistovi zasáhne?
Samozřejmě nikdo.
Intervencionismus je limitován realitou a může se tedy omezit pouze na zásahy velmi silných států vůči státům slabým.
Závěrem
Z výše uvedených důvodů chápu neintervencionismus jako konzistentnější a morálně ospravedlnitelnější postoj k zahraničním věcem.
Není vůbec pravdou, že by jeho zastánci nadřazovali „práva“ či suverenitu státních celků právům a svobodám lidským.
Naopak, jsou to intervencionisté, kdo se při agresi vůči státu zároveň dopouští agrese vůči jeho jednotlivým obyvatelům.
Jejich životy potom násilným způsobem ohrožují, narušují a často i likvidují, ačkoliv jednají ve jménu jejich osvobození a obhajoby jejich práv.
Tak vysokou cenu my neintervencionisté odmítáme zaplatit.
Bohumír Žídek
2013: Zrušit ministerstvo kultury, prohibici trávy a minimální mzdu
Přelom roku je plný pokusů rekapitulovat, co všechno se za posledních dvanáct měsíců událo. Rád bych na tomto místě připomněl osm textů, které rozhodně stojí za. Pokud jste se k těmto textům dosud nedostali, teď je vhodná příležitost. Pokud jste je již četli, nikdy není na škodu si jejich obsah znovu připomenout.
Bohumír Žídek
Proč Klaus a další pravičáci ve druhém kole volili Zemana
Podle Romana Jocha, Tomáše Haase či vítězného kandidáta Miloše Zemana bylo druhé kolo českých prezidentských voleb klasickým střetem levice a pravice. Patřím k těm, kteří tuto interpretaci odmítají. V následujících řádcích vysvětlím proč.
Bohumír Žídek
Volím Václava Klause
Definitivně jsem se rozhodl. V těchto volbách budu volit Václava Klause. Je to jediný president, o němž si mohu říct, že s velkou částí jeho názorů souhlasím a že velmi často hovoří i za mě. Ne vždy. Není dokonalý – to nelze očekávat od žádného politika.
Bohumír Žídek
Zdravý způsob života? Obyčejný fašismus, ministře Hegere!
Otravy metanolem se ukázaly jako ohromná příležitost pro bojovníky za naše zdraví, zejména pana ministra Hegera. Pokárat Čechy za přílišnou spotřebu alkoholu, zahájit diskusi o dlouhodobějších opatřeních, donutit občany žít zdravě. Ministr se jistě tetelí blahem, že může všechny své ušlechtilé myšlenky díky smrti více než dvaceti lidí konečně mediálně prodat.
Bohumír Žídek
Europoslanec Zahradil uráží své evropské partnery
V pondělí začala celonárodní konference americké Republikánské strany v Tampě. Pozvání a účasti na vedlejším programu se dostalo i českému europoslanci Janu Zahradilovi.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Řidiči zkoušejí novou fintu, jak neplatit za parkování. Přestupek, varuje policie
Na internetu se v poslední době značně rozšířila nabídka automatických parkovacích hodin, které...
Došly nám síly. Česká specialistka na cupcaky zavírá svůj obchod
Lenka Hnidáková, průkopnice cupcaků v Česku a autorka dvou knih o těchto dezertech, zavírá svůj...
Na kryptoměny dohlédne ČNB, schválili poslanci. Proti nebyl nikdo
Přímý přenos Poslanci v pátek schválili pravidla regulace trhu s kryptoaktivy a předlohu o Národní rozvojové...
Policie se obávala o bezpečí studentů v Plzni. Varovné SMS však přišly pozdě
Premium Byla středa 16:09 a plzeňská policie přijala na tísňové lince volání, kde volající ze Západočeské...
VIDEO: Ještě japonštější než suši. Saké si vydobylo zvláštní status UNESCO
Vaří se ve staletých skladištích na vrcholcích hor, vychutnává se v hospodách izakajas, nalévá se...
Shoda na dřívější penzi pro těžce pracující bude do Vánoc, věří Stanjura
Vláda chce do Vánoc přijít s návrhem spoření na dřívější penzi pro pracovníky třetí rizikové...
K pohodlné komunikaci s dítětem není potřeba mobilní telefon
Chcete zůstat v kontaktu se svým dítětem, aniž byste mu museli pořizovat mobilní telefon? Chytré hodinky LAMAX WatchY4 Plus jsou ideálním řešením,...
Seznam rubrik
- Aha!
- Dobrej stát = žádnej stát
- EU-error
- Chcete totální válku?!
- Protipirátská hysterie
- Svoboda projevu
- V is for Voluntary