Ne bombám a náletům humanitárního charakteru!

Re:  ""Klausismus" vs "havlismus" v mezinárodní politice"

Blogger Martin Procházka z občanského sdružení ProtiAlt před několika dny zveřejnil vcelku sugestivní obhajobu „havlismu“ (intervencionismu) a zároveň kritiku „klausismu“ (neintervencionismu, pejorativně izolacionismu) v zahraniční politice. Domnívám se, že jde o pěknou ukázku myšlení intervencionistů, včetně určitých nešvarů, fatálních omylů i nepochopení východisek druhé strany, jež se s ním přirozeně pojí. Rád bych zde tedy upozornil alespoň na některé nedostatky tohoto přístupu a zároveň se pokusil obhájit přístup opačný.

Metafora stařenky

Procházka v celém textu využívá metafory stařenky přepadené lupičem. Tvrdí, že intervencionisté cítí povinnost zasáhnout na její pomoc, zatímco neintervencionisté ji s odvoláním na respektování státní suverenity nechají svému osudu. Metafora je záměrně zvolena tak, aby z ní neintervenční přístup vyšel jako odsouzeníhodný a intervenční jako chvályhodný.

Realita je však tak jednoznačná málokdy. Proto je třeba tuto metaforu odmítnout a zvolit přirovnání jiné.

Murray Rothbard v jiném kontextu hovoří o následující situaci: „Předpokládejme, že jdeme po ulici a vidíme osobu A, jak chytá za zápěstí osobu B a bere jí její náramkové hodinky. Není sporu o tom, že A se dopouští násilí proti osobě a majetku B. Můžeme tedy z této epizody jednoduše vyvozovat, že A je zločinným agresorem a B jeho nevinnou obětí?

Rozhodně ne – nevíme totiž na základě našeho pozorování, zda je A skutečně zlodějem, nebo zda se pouze nesnaží získat zpět své ukradené hodinky od B. Stručně řečeno, […] nevíme, zda byla osoba A dříve jejich [hodinek] legitimním vlastníkem a zda ji B neoloupil. Stále tudíž nevíme, která z osob je legitimním či oprávněným vlastníkem.“ – Murray Rothbard, Etika svobody, str. 99

Ačkoliv zde Rothbard vůbec nehovoří o zahraniční politice, je aplikace této situace na zahraniční politiku přiléhavější než metafora přepadené stařenky. V různých konfliktech se velmi těžko určuje, kdo je vlastně v právu a vždy na to existují velmi rozdílné názory.

Různé úhly pohledu

Před několika dny vystoupil ředitel Občanského institutu Roman Joch v České televizi a dostal otázku od jisté divačky, zda by podpořil podání žaloby na Stát Izrael pro páchání genocidy na Palestincích. Joch odmítl, že by v Izraeli probíhala genocida i že by Izrael páchal vůči Palestincům nějaké nepravosti. Naopak ho vidí jako oběť neustálých útoků z arabské strany, případně výhružek íránského presidenta.

To je přímo ukázkový případ: Máme proti sobě postaveny dva vyhrocené a protichůdné názory na dost nejasnou situaci. Který více koresponduje s realitou, se posuzuje velice obtížně. Nicméně oba jsou očividně dost tendenční. V každém případě, pokud by jeden z nich převládl v mediálním i politickém hlavním proudu, intervencionisté by to viděli jako dobrý důvod pro vojenský zásah ve prospěch jedné ze stran konfliktu.

V sousedním Polsku převažuje názor, že je interrupce vraždou a tedy porušením lidských práv jedince. U nás je naopak samozřejmé, že si žena tuto alternativu může svobodně zvolit. Představme si hypotetickou situaci, že bychom nebyli s Poláky členy stejného vojenského paktu. Měli by Poláci právo vojensky zakročit proti údajnému porušování lidských práv?

Podle Martina Procházky by zasáhnout přímo museli: „Pokud to aplikujeme na případ stařenka, tak vidíte-li stařenku, jak ji přepadne lupič a ignorujete to, je k vašemu stíhání k dispozici příslušný paragraf trestního zákona. Je to o tom, že vůči okolnímu dění nemůžete být lhostejní, nelze se tvářit, že se nic neděje a umýt si nad situací ruce.“

Myslím si však, že by polskou intervenci většina občanů naší republiky vnímala jako zločinnou agresi a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí. A k rozčarování intervencionistů – stejně vojenské zásahy cizích mocností ve svých zemích vnímají lidé po celém světě.

To byly dvě hypotetické situace.

Nyní se podívejme na jednu skutečnou: Konflikt v Sýrii.

Mediální narativ je jasný: Odsouzeníhodný diktátor Assad nelidskými metodami bojuje proti hrdinným povstalcům a navíc masakruje civilní obyvatelstvo.

Nicméně jsou tu i zprávy, podle nichž povstalci demolují kostely a vraždí civilní obyvatelstvo buď pro jeho náboženskou či etnickou příslušnost, nebo aby mohli zvýšit počet obětí připsaný režimu. Zprávy o tom, že určité skupiny obyvatelstva jako zmínění křesťané stojí na straně režimu, protože mají hrůzu z toho, jak by se vůči nim zachoval režim rebelů.

Jak tohle chcete rozsoudit? Můžeme mít sebelepší výpočetní techniku, seberychlejší zpravodajství, sebedokonaleji internetem propojený svět, ale vždy uvidíme především virtuální realitu. Kde je tedy pravda a co je jen propaganda? Kdo je oběť a kdo vrah? Komu se máme podle intervencionistů vydat na pomoc?

Lidská práva versus úcta k životu

Intervencionisté v pojetí Václava Havla i Martina Procházky jednají ve jménu obhajoby lidských práv. Viz výrok Václav Havla: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.“

Jak v tomto Havlově citátu, tak v Procházkově textu je patrné jisté nedorozumění mezi obhájci a odpůrci intervencí, z nějž vyplývá fatální omyl intervencionistů. Mají totiž pocit, že jejich oponenti vnímají státní suverenitu jako jakousi posvátnou krávu, kvůli níž jsou ochotni tolerovat porušování lidských práv, nečinně přihlížet ke zločinům zahraničních režimů. Že snad kladou abstraktní princip státní suverenity nad princip života.

Tak tomu není.

Ve skutečnosti jsou to právě obhájci intervencí, kteří kladou abstraktní princip „lidských práv“ nad hodnotu lidských životů, o nichž nemají sebemenší právo rozhodovat. Nemají právo ve jménu svých principů svými bombami humanitární povahy zasypávat a vraždit nevinné lidi.

Intervencionisté si zkrátka odmítají připustit, že jejich akce ve jménu velkých ideálů budou mít vždy nevyhnutelné následky, jež netrestají jen zločinný režim, ale i jeho oběti. Platí to i pro Procházkou zmíněné ekonomické sankce, jež na ně tvrdě dopadají a snižují jejich životní úroveň. Vojenské intervence pak fyzicky ničí jejich země. Připravují je o domovy, o životy jejich blízkých i o jejich vlastní životy.

Selektivní vidění

Ačkoliv jsou dosud uvedené argumenty proti zahraničním intervencím dostatečně závažné, je třeba zmínit ještě jednu skutečnost: Jejich zastánci jsou nekonzistentní a trpí selektivním viděním.

Volá snad někdo z nich po intervenci na podporu arabského jara v Bahrajnu, kde tamní režim ve spolupráci se saudskou armádou brutálně rozhání pokojná opoziční shromáždění?

Volá snad někdo z nich snad po invazi do Saudské Arábie, jež lidská práva porušuje v mnoha ohledech více než tak často pranýřovaný Írán?

Saudská Arábie je spojenec Západu, takže zde se sluší a patří nasadit si „klapky na oči“, za něž Martin Procházka kritizuje neintervencionisty.

Navíc vyvstává další otázka: Kdo zasáhne proti policistovi? Obhajoba intervencí je chtě nechtě obhajobou americké role světového četníka. Kdo však bude kontrolovat dodržování lidských práv touto zemí? Kdo rozhodne, zda je Guntánamo přijatelné? Nebo zda náhodou neporušuje lidská práva Obamův zákon umožňující americké armádě zatýkání osob včetně Američanů na území USA a jejich neomezené věznění bez sdělení obvinění a řádného soudního procesu? A pokud se hypoteticky shodneme, že k porušování lidských práv dochází, kdo proti světovému policistovi zasáhne?

Samozřejmě nikdo.

Intervencionismus je limitován realitou a může se tedy omezit pouze na zásahy velmi silných států vůči státům slabým.

Závěrem

Z výše uvedených důvodů chápu neintervencionismus jako konzistentnější a morálně ospravedlnitelnější postoj k zahraničním věcem.

Není vůbec pravdou, že by jeho zastánci nadřazovali „práva“ či suverenitu státních celků právům a svobodám lidským.

Naopak, jsou to intervencionisté, kdo se při agresi vůči státu zároveň dopouští agrese vůči jeho jednotlivým obyvatelům.

Jejich životy potom násilným způsobem ohrožují, narušují a často i likvidují, ačkoliv jednají ve jménu jejich osvobození a obhajoby jejich práv.

Tak vysokou cenu my neintervencionisté odmítáme zaplatit.