Možná jsem komunista, aneb Je Obama pravičák?

 Pravice je zabíjení v Iráku

 „Pravice pro mě znamená, že Spojené státy americké za  padesát let bombardovaly třicet států, posledních deset let zabíjejí lidi v Iráku, způsobily zničení civilizace v Libyi, chtějí zničit Sýrii a Írán… To je výsledek politiky pravice. Výsledek politiky levice by měl být, aby se takové věci neděly,“ prohlásil pan Ondriaš, vědecký pracovník a člen Komunistické strany Slovenska. Závěrem dodal, že se považuje za levičáka a militantního komunistu. Pokud to, co říká, je skutečně výsledkem politiky pravice, zatímco levice usiluje o opak, možná jsem taky levičák a komunista.

Pravice je zabíjení v Iráku, levice zabíjení v Libyi

 Jenomže kdo je teď ve Spojených státech u moci? Velmi levicový president Barrack Obama, zástupce hlavní levicové strany v zemi. To on se velkou měrou podílel na, slovy pana Ondriaše, zničení civilizace v Libyi. Byla to ministryně zahraničí jeho vlády, Hilary Clintonová, kdo tančil na hrobě surově zavražděného Muammara Kaddáfího a kdo vyhrožoval Íránu, ať ani nepomyslí nejen na získání jaderné bomby, ale ani na získání jakýchkoliv prostředků, jež by k jejímu sestrojení mohl využít.  A je to právě ona, kdo teď mohutně vyhrožuje nejen Sýrii, ale i velmocím, které se nechtějí připojit k agresivní zahraniční politice USA. Byl to její manžel, který v roce 1999 nechal zcela vědomě a úmyslně bombardovat civilní cíle v Srbsku, včetně nemocnic a novinářských pracovišť, čímž porušil Ženevské konvence.

Na druhé straně, abychom byli spravedliví, invazi do Iráku můžeme připsat presidentu Georgi W. Bushovi, představiteli největší americké pravicové strany. Dítětem jeho vlády je i kontroverzní Guantanamo a zákon Patriot Act, hrubě zasahující do osobních svobod Američanů. Podle pana Ondriaše i předvolebních slibů pana Obamy měla levice těmto excesům učinit přítrž. Nestalo se. Guantanamo pokračuje, jako by se nechumelilo. Ani Patriot Act neskončil. Obama dokonce podepsal jeho rozšíření – neustavní NDAA, umožňující zadržení Američanů i dalších osob na území USA a jejich neomezené věznění bez sdělení obvinění a řádného soudního procesu. Zdá se, že politika levice a pravice se v zásadních detailech vůbec neliší.

Existuje alternativa?

Lidé, zejména mladí, nerezignovaní, se proto snaží hledat alternativy a internet jim to velmi usnadňuje. Proto minimálně někdy kolem roku 2007 spontánně vzniklo hnutí kolem texaského kongresmana Ron Paula, který už po několik desetiletí vystupuje a hlasuje proti omezování osobních svobod i proti zahraničním intervencím a agresivním válkám. Nejen obecně  –  hlasoval a vystupoval proti každé jednotlivé výše zmíněné věci.

Na jedné straně tedy máme politický směr, který reprezentují manželé Clintonovi, otec a syn Bushovi, Barrack Obama i jeho možný vyzyvatel Mitt Romney. Na druhé straně stojí Ron Paul s armádou nadšených mladých lidí, kteří Clinton-Bushovský směr touží porazit. Podle definice pana Ondriaše musí jít o levičáky. I Roman Joch a Rick Santorum prohlásili, že v zahraničně-politické oblasti jsou názory Rona Paula krajně levicové. Jenomže který krajní levičák se spolu s Ronem Paulem přihlásí k názorům liberálních ekonomů jako Hayek a Mises, obecně považovaných za pravicové?

Kořeny levice

Co je to tedy levice? Odkud přišla? Kde jsou její kořeny? Ty je třeba hledat v roce 1789, kdy vypukla Velká francouzská revoluce. Krvavé povstání proti královskému absolutismu pod heslem „Rovnost, volnost, bratrství“ však neskončilo kýženým osvobozením, ale jakobínskou hrůzovládou. Diktaturou ctnosti, jejímž symbolem se stala gilotina, nový humanistický vynález, který o život připravil kohokoliv, komu se nelíbila Roberspierrova diktatura ctnosti. Pokračováním francouzské revoluce pak byla v roce 1917 ta bolševická v Rusku, zvaná Velká říjnová. Z ní vzešla Leninova diktatura proletariátu, jež ideály rovnosti a bratrství prosazovala s podobnou vervou jako ta Roberspierrova.

Dobro proti svobodě

Presidentský kandidát Ladislav Jakl hovoří o politice jako odvěkém souboji zastánců dobra a zastánců svobody. Francouzské jakobíny a ruské bolševiky (i níže uvedené americké neocony) lze rozhodně přiřadit k první skupině. Jde o lidi, kteří jsou při konání toho, co považují za dobro, ochotni jít přes mrtvoly. Doslova, nikoliv obrazně. Proto francouzská ani ruská revoluce nemohly skončit jinak, než dopadly.

Lidé, kteří stavějí svobodu před dobro, mají jinou revoluci, k níž se mohou hlásit. Její výročí jsme mohli oslavit před týdnem. K zastáncům svobody totiž zcela jednoznačně patřili američtí revolucionáři, kteří bojovali za svobodu člověka rozhodovat o svém životě. Výsledkem jejich vítězství nebyl jakobínský ani bolševický teror, nýbrž americká Ústava, vzor svobodného republikánského uspořádání.

I příznivci Rona Paula jsou zastánci svobody před dobrem. Chtějí, aby stát nechal své občany na pokoji. Jsou přímými pokračovateli amerických revolucionářů. Naštvaní a frustrovaní z toho, že přívrženci dobra dělají z jejich Ústavy trhací kalendář.

Lenin Goes to Hollywood

Zbývá ještě zodpovědět otázku, jak je možné, že politické a mediální scéně v zemi zrozené ze svobodomyslné Jeffersonovy revoluce vévodí následovníci Roberspierrovi a Leninovi. Pravdou je, že v Demokratické straně se takoví lidé vyskytovali delší dobu. Patřil mezi ně např. F. D. Roosevelt, který v březnu 1933 soukromým vlastníkům zkonfiskoval zlato, aby ho stát následně se ziskem prodal. Od politiků tohoto typu se však tak nějak očekává, že osobní svoboda jednotlivce pro ně bude jen nepotřebným haraburdím stojícím v cestě realizaci jejich velkolepých vizí sloužících všeobecnému dobru a blahu. Jak se ale dostali do čela Republikánské strany, jež by měla vůči těmto tendencím stát v opozici?

Část krajně levicových intelektuálů v Demokratické straně byla na konci šedesátých let znepokojena vzestupem hnutí proti zahraničním vojenským intervencím ztělesňovaným poraženým presidentským kandidátem z roku 1972 Georgem McGovernem.  Sympatizanti myšlenek Leninovy revoluce a trockismu se paradoxně začali obávat, že taková zahraniční politika by mohla pomoci Sovětskému svazu, kde vládla konkurenční neostalinská sekta. Proto se přesunuli k republikánům, čímž vznikl nový politický směr zvaný neokonservatismus. Přes určitý posun od trockismu se tento směr stále držel klíčové Trockého myšlenky – vývozu revoluce (nyní vývoz demokracie).  Tak se Lenin a Roberspierre stali pevnou součástí ideologie novodobé Republikánské strany, zatímco skutečně svobodomyslní republikáni jako Ron Paul jsou pro spolustraníky trpěnými exoty, kteří odmítají a nechtějí chápat boj za dobro.

 

Oslavujme americký ideál, odsuzujme ostudnou současnost

Přesto, že pokračovatelé levicových revolucí stále ovládají obě velké americké strany, svobodomyslný ideál americké revoluce není mrtev. Není důvodu se na něj neodvolávat, neoslavovat jej. 4. července proběhl Den nezávislosti. Milovníci svobody se nemusí stydět za to, že jde o jejich den. Mohou jej oslavovat s hlavou vztyčenou, třebaže budou poslouchat řeči o oslavě amerických válek a jejich iniciátorů. Je tomu totiž právě naopak.

Oslava Dne nezávislosti je oslavou ideálu svobody a revoluce v jejím jménu, ale i odsouzením ostudné americké současnosti, odsouzením ideálů vývozu demokracie a všeobecného dobra a revolucí v jejich jménu.