Kam kráčíš, Ukrajino? Pádem režimu to teprve začne

Ukrajinský lid již několik týdnů demonstruje v ulicích proti vládě Viktora Janukovyče. Přitom současná vláda vzešla z voleb, lidé si ji sami zvolili a nyní jí nemohou přijít na jméno. Co se vlastně stalo, že lidé vyšli do ulic? Nebo bychom se měli spíše ptát, co obyčejní Ukrajinci vlastně chtějí?

Naše (západní) média interpretují nepokoje na Ukrajině pouze jako boj ukrajinského lidu za vstup do EU. Pokud by to tak skutečně bylo, doporučoval bych tamním demonstrantům, aby se zeptali stávajících obyvatel EU, jako jsme třeba my Češi, jak se nám v té slavné Evropské Unii líbí. Je velmi pravděpodobné, že by svůj postoj velmi rychle přehodnotili.

Čím více však sleduji zprávy z Ukrajiny, tím více docházím k názoru, že většina obyčejných lidí, co nyní v ukrajinských městech bojuje, nestojí o nějakou Evropskou Unii. Tím, kdo o vstup do EU vehementně usiluje, jsou především oficiální opoziční předáci, kteří se předhánějí v tom, kdo z nich před modrou vlajkou se žlutými hvězdami víc ohne svůj hřbet. Pevně věřím, že většina obyčejných Ukrajinců do EU nechce a prosazuje především samostatnost a nezávislost své země. Avšak i eurofilní aktivisté se na demonstracích podílejí, o tom není pochyb.

To, jakým způsobem si Viktor Janukovič upevňuje svou moc v zemi, je hlavním důvodem, proč Ukrajinci vyšli do ulic. I když se opoziční předáci dušují, že za současný předrevoluční stav mohou právě oni a že to oni svolávají demonstrace. Největším problémem však zůstává roztříštěnost opozičních aktivistů. Někteří skutečně prosazují připojení k EU, jiní zase trvají na neutralitě a samostatnosti. To jsou však názory demonstrujících, obyčejní ukrajiští lidé o budoucnosti své země nemají jasné představy. To může být velmi nebezpečné, pokud skutečně dojde k pádu janukovyčova režimu. Všichni se ovšem shodují, že pokraování stávající vlády je nepřijatelné. Nenávist (v tomto případě nenávist k současnému režimu) dokáže lidi spojovat mnohem více, než cokoliv jiného. A i když mají jednotliví demonstrující odlišné názory na budoucí směřování země, tyto rozdíly jdou prozatím stranou. Otázkou je, co bude následovat, až Viktor Janukovič, veřejný nepřítel Ukrajiny číslo jedna, zmizí ze scény? Kam se Ukrajiny bude ubírat?

Po opadnutí revoluční euforie bude následovat další boj a to boj o budoucí směřování země. Ukrajina se buď přikloní k EU, k Rusku nebo se pokusí zachovat si neutralitu (koneckonců co se velikosti týče, boj za neutralitu by nemusel být předem prohraný). Většina obyčejných Ukrajinců by rozhodně dala přednost právě neutralitě a nechce vstupovat do EU. Jsou totiž obeznámeni s neblahými zkušenostmi stávajících členských států. Dobře vědí, že EU umí dávat, ale umí i brát (nic není zadarmo). Opoziční předáci však stojí jednoznačně na straně vstupu, asi v hloupé naivitě, že vstup do EU je samospásný a vyvede Ukrajinu z bídy (například zemím jako je Maďarsko nijak razantní zvýšení životní úrovně nepřinesl, ale třeba v Polsku se úroveň trochu zlepšila). Eurofilní postoj ukrajinské opozice je ale dost možná způsoben štědrou finanční podporou, která by mohla patřit jejich politickým stranám v  nadcházejících ukrajinských volbách ze strany eurofederalistů z Bruselu.

Ať do dopadne jakkoliv, pevně věřím, že násilnosti ustanou a boj další o budoucnost Ukrajiny se povede na politickém kolbišti a to v demokratických volbách. Jak ale znám bruselské poradce, místo reálného politického boje dojde po pádu současné vlády nejspíše k mediálnímu vymývání mozků ukrajinského lidu, tak jak k tomu došlo před naším vstupem do EU. Média tehdy chrlila na český lid líbivé fráze o tom, že nebudeme muset při cestě do německa používat pas a že za dvacet let bude český důchodce jezdit každoročně na své letní sídlo do Portugalska (to tehdy říkával Ray Koranteng nalíčený jako stařec).To, že realita života v EU je poněkud jiná, to nám tehdy nikdo neřekl, i když mnozí na to upozorňovali. Ukrajinský lid čeká podobné rozhodování, nechají se také opít rohlíkem? Jisté je pouze to, že pádem janukovyčovy vlády to teprve všechno začne.