Když jsem vstoupil, seděla zády ke mně. Opřená o bar, vedle sklínka organického „sajdru“. Začtená, nevnímající okolí. Obešel jsem jí z boku baru, abych se přesvědčil, že je to skutečně ona. Mohl jsem si ji lehce splést s někým jiným, s černými vlasy staženými do skřipce, v huňatém pulovru, sebevědomě obkročmo posazená na barové stoličce. Ale kdo jiný by to byl, než ona? Náhody neexistují, vždyť jsme se takto domluvili. Přesto jsem nenašel odvahu se k ní přikrást zezadu a překvapit ji. Možná na to čekala. Možná taky ne. Ale k Bohyním se neplížíme. K Bohyním přistupujeme se vztyčenou hlavou.
V našem střetnutí nebylo nic hraného ani nic zbytečného. Žádné falešné přátelské obětí. Žádné dva strojené nic neříkající polibky na každou tvář. Jen jeden dlouhý upřímný úsměv. Její rozzářené oči se v tu chvíli zakoukaly jen na mě, veselé od radosti, rozlévající do místnosti její krásu.
„A kde jsme to vlastně posledně přestali? Přinesl jsi mi ukázat ty fotky z Indie?“
„Já jsem ani nevěděl, že jsem ti říkal, že pojedu do Indie…“
„Mě by zase ani ve snu nenapadlo, že ty fotky nevezmeš…“
„A mě by zase ani ve snu nenapadlo, že tebe by mohlo napadnou, abych bral fotky z Indie…“
Jako bychom se neviděli jen pouhý týden… dva staří dobří známí, snad už od dětských let, s dlouhou společnou minulostí, která spředla pevné nerozdělitelné pouto.
Uplynulo ale už dobře půl roku, co jsme se potkali poprvé. A taky naposled. Naše životy se tehdy protnuly v jediný večer a pak se zase rozdělily a vesele si to razily pryč od sebe po mimoběžných drahách. Třeba jsme se už neměli nikdy potkat. Ona měla zůstat se svým Honzou1. Nebo si najít Honzu 3, 4, nebo pět. Vdát se, odstěhovat se z centra Prahy, založit rodinu, přestat blogovat, začít nový život. A přeskočit Honzu2 – mě. Nadobro.
A přesto jsme na sebe znovu narazili. Jestli mi první napsala ona, nebo já jí… teď už na tom nezáleželo. Ne ve chvíli, kdy jsme oba usrkávali už třetí organický sajdr s šest a půl volty a já se nemohl ubránit úsměvu štěstí. Štěstí, že mohu strávit ten večer zrovna s ní. Štěstí, že si mohu užít ten zajímavý pocit, kdy v té chvíli nejsem myšlenkami nikde jinde, než v tom malém baru na Malé straně, se sklínkou pití ze shnilých jablek, na jejichž chuť už jsem si pomalu začínal zvykat. Z pocitu štěstí, že jsem toužil si naplno užít každou vteřinu její přítomnosti, neboť ta neměla trvat věčně. Štěstí, že se mohu koukat na její dokonale tvarové rty, které se rychle pohybovaly a občas v přestávkách řeči vykouzlily ten nejkrásnější úsměv na světě. Rty, které by určitě stálo za to políbit…
Nedotknutelná a neodolatelná. Vlnící se na barové stoličce, objednávající další dávku shnilých jablek s šest a půl volty, které ji rozvazovaly jazyk a já se radoval, že i nedotknutelná Bohyně se umí odvázat, že dokáže chlupatě vtipkovat nebo že jí občas uletí slovo „píčovina“. Není kouzelnějšího monetu, než když v Bohyni objevíte krásu obyčejného člověka.
Tak mě ještě zatáhla k „Volovi“ – zakouřené špeluňce kousek od Hradu, půlhoďku před zavíračkou. Decentní Bohyně, objednávající půllitr černého piva a k tomu sáček mastných brambůrek. Dělící se o dřevěnou lavici s místními štamgasty a vesele si s nimi ťukající na zdraví.
A pak mě ještě kousek doprovodila. Po kostkových chodnících pokrytých žlutým světlem nočního nasvícení honosných fasád. S magickým výhledem na noční Prahu. Zavěšená v mé rámě. Stále veselá, stále krásná a stále svá, i když se ke mně otočila v momentu rozloučení. Třeba na týden, třeba na měsíc, třeba zase na půl roku. Nebo na věčnost. Kdo ví? Ale stálo by to za to, ji políbit...
Políbit ji. Co by se tím změnilo? Co by se rozbilo? Mohlo by to přeci běžet podle osvědčeného scénáře. První polibek, druhý a třetí, pak by se přidal jazyk, pak vášnivé objetí posílené alkoholem a pak otázka „nezajdeme k tobě?“ a ona by třeba přikývla, pak rychlá a krátká noc, nedopitá láhev vína a… ráno…? Kdo ví?
Tak jsem na ni chvíli koukal, v tom žlutém světle, které jí na kráse ani neubíralo ani nepřidávalo. Zůstávala stále stejně nádherná. S jasnýma očima, veselýma i smutnýma zároveň, teplýma, přátelskýma, obkreslenýma drobnými vrásky od úsměvu.
Její rty se znovu smály. A já je nepolíbil. Proč? Možná proto, že před tím něco zmínila o taťkovi dvou dětí, se kterým to teď táhne… nebo proto, že jsem nechtěl, aby ucukla… nebo prostě jen proto, že Bohyně se nelíbají.
Tak jsem se jen objali. Dlouze a nemotorně přes zimní bundy. A bez polibku se vydali do tiché noci každý jiným směrem. Opačným. Ona zpátky nahoru a já dlážděným chodníkem dolů…
blogger #1195 © jan boettinger
