První letošní volební víkend jsem pobýval na výletě v Kutné Hoře. Měl jsem tam sraz se svou známou ze studií. Poděšeni jsme oba sledovali, jak se na mapě v televizním volebním studiu oranžová barva rozlézá do všech koutů naší republiky. Kamarádka Lucie, skalní volička ODS, nepřestávala nadávat a rozrušením si připalovala jednu od druhé. Tak jsme televizi raději vypnuli a šli na procházku a na večeři.
Pořád nedokázala uvěřit, že Rath v jejím regionu vyhrál.
Já jí říkám naoko nezúčastněně: „Nediv se, lidi nemají prachy, jsou na tom blbě, proto volí levici, proto volí Paroubka…“
A ona na to rozhořčeně: „A proč teda se sebou něco nedělají, proč si nenajdou lepší práci…“
A teď Lucii ukradnu její základní myšlenku. Něco na tom totiž je. Proč lidi, když jsou se svým životem nespokojeni, něco se sebou neudělají? Proč místo toho věří oranžovo červeným slibům?
Proč všichni ti, kteří jsou se svou životní situací nespokojení, sázejí na divoké předivoké karty populistických politiků, veříce, že ti jim jejich život změní k lepšímu. Nezmění. Člověk si musí svůj život změnit sám. Politik mu k tomu pouze dává legislativou vymezený prostor. Za komunistů někteří nemohli svobodně studovat, nikdo nemohl svobodně cestovat. Jeden aby se bál, že ho udá soused či dokonce člen vlastní rodiny. Ať člověk pracoval tvrdě nebo se válel – vždycky za to dostal zaplaceno stejně. To bylo spravedlivé?
Někdo může namítnou, že dnes jsme zase v područí našich zaměstnavatelů. Dříve se nesměla kritizovat strana, dnes majitel firmy. Ale za kritiku majitele firmy dostanete maximálně padáka. Kdežto za kritiku komunistů i pár let natvrdo v uranových dolech. Pokud někdo není dost dobrý, je snadno nahraditelný a v zaměstnání tudíž nemá jistotu. Pokud se ale někdo stane klíčovou osobou ve fungování firmy, stane se téměř nenahraditelným, a rozumný majitel firmy mu pak dovolí i upřímnost a konstruktivní kritiku.
A takto chápu kapitalismus. Je to systém neomezených možností za cenu věčného boje s nejistotou a udržením si postavení nenahraditelnosti. Je to o konkurenci. Je to o sebezdokonalování. O vzdělávání se, o neodmítání nových věcí a o neustálém profesním rozvoji. Socialismus je přesně o tom opačném. O vyšlapání si teplého místečka a tam stagnování, degradaci a zakrnění.
Kdo tedy volí levici? Buď ti, kteří se měli za komunistů lépe, tedy současní důchodci, jež doplatili na nedokonalost důchodových reforem, a teď jsou na tom prachbídně. S nimi soucítím. A pak bývalí papaláši, kteří měli v totalitě moc, zatímco v demokracii neznamenají nic. S těmi nesoucítím ani trochu. A pak jsou to lidé pohodlní, kteří svou budoucnost raději svěří politickým slibům, než svým vlastním schopnostem. A těm se divím.
Teď jsem mladý, plný energie, ochotný čelit novinkám, změnám. Nemůžu odhadnout, jak budu smýšlet, až mi bude přes pětapadesát, kdy už se mi nebude dostávat tolik energie, začnu zapomínat a budu toužit po nějakém „teplém“ místečku. Teď mi však připadá současný systém spravedlivější. Ti, kteří na sobě pracují a jsou pracovití se mají dobře. Ti, kteří na sobě nepracují a nejsou pracovití se mají špatně.
Neobhajuji tu současnou ODS. Topolánek je arogantní nevychovanec. A Langerovi nevěřím ani nos mezi očima. Státní správa je prolezlá korupcí a napojena na mafii. Ale bude to jiné s Paroubkem? Ne, bude to stejné bratříčkování s podsvětím, ne-li horší. O tom není pochyb, už podle výběru jeho přátel. Jen já se budu mít hůře - a to pouze proto, že na sobě pracuji a proto vydělávám více, než ti, co na sobě nepracují. A to je důvod, proč můj hlas pan Paroubek v příštích parlamentních volbách nedostane.
blogger #1195 © jan boettinger
