S blížícím se výročím mnozí budou přemýšlet, kam jsme se za těch dvacet let od revoluce posunuli. Máme hodně nebo málo? Jsme spokojenější, šťastnější a bohatší? Máme se lépe nebo hůře? Ale s čím nebo s kým to porovnávat? A v jakých jednotkách naše bohatství a spokojenost budeme měřit?
Masírován na každém kroku předvolebními hesly o sociální nespravedlnosti a jistotách, na které má každý právo, jsem se sám sebe začal ptát, jestli jsem sociálně slabý nebo sociálně silný. Ale abych si dokázal odpovědět, nejdříve jsem si musel položit otázku úplně jinou: jsem bohatý?
Současná kapitalistická konzumní kultura společnosti a naproti tomu předvolební kampaň skloňující sociální spravedlnost ve všech pádech nás společně vklínily mezi dva protilehlé zdi extrémů. Ty se však k sobě přiblížily nebezpečně blízko. Všichni chceme konzumovat, neboť konzum se stal měřítkem blahobytu, bohatství a štěstí. A současně na to všichni chceme mít peníze. Neboť pokud na to nemáme, závidíme těm, co na to mají. A logicky proto nasloucháme tomu, kdo tvrdí, že je nespravedlivé, že jedni si můžou dovolit nakupovat u Gucciho a jezdit v BMW, a jiní chodí v hadrech od Vietnamců a jezdí ve Favoritu hluboko pod hodnotou šrotovného.
V zaklíněnosti mezi zdí konzumu a zdí myšlenky socialisticky rozděleného bohatství se svět mnohým automaticky nezdá spravedlivý. Lidé vidí velké domy, rychlá auta, kvalitní obleky, drahé restaurace, značkové obchody, luxusní hotely, exotické dovolené… a na to vše nemají. Mám na to já?
Nebudu zde popírat, že mám nadprůměrný plat. Ani tedy necítím, že bych musel žít z ruky do úst a od výplaty k výplatě. Ale na druhou stranu nevlastním ani bavoráka ani třípatrovou vilu. Drahé značkové oblečení považuji za vyhozené peníze a pěti hvězdičkové hotely za zbytečný luxus. Nemám touhu vracet se domů každý večer obtěžkaný taškami z nákupů v Pařížské ulici. Nepotřebuji obden vyzkoušet cizí kuchyně napříč zeměkoulí.
V pražském centru nejde ignorovat pohádkové bohatství jiných. Bohatství se stalo součástí našeho života, je to fakt, který nelze vyvrátit a fakt, pro který se nemá cenu trápit. Nemá cenu si říkat, že kdybych tyhle prachy měl, určitě bych byl šťastnější. Nebyl bych. Štěstí a spokojenost je o penězích jen do určité míry. Někde jsem četl, že míra životního štěstí narůstá přímo úměrně jen do výše měsíčního příjmu 20.000Kč. Pak se zmrazí a dále se musíme postarat o své štěstí jinak, než penězi. Dovolím si tvrdit, že hranice přímé úměrnosti a finančního příjmu je ještě nižší.
V Indii jsem potkal tolik lidí, kteří neměli téměř nic, přesto jim obličeje zářily štěstím. V jejich očích jsem viděl veselost a chuť do života. Uměli se radovat z maličkostí, třeba jen z toho, že se všichni společně se mnou vyfotili. Tu fotku viděli jen na displeji mého digitálního foťáku a pak už nikdy, ale přesto to byl pro ně neuvěřitelný kus životního šestí a ten den byl pro ně obrovským svátkem. Uměli se radovat, z přítomného okamžiku. Nermoutili se proto, že sami takový digitální foťák nevlastní. Uměli se radovat z maličkosti, což my jsme už dávno zapomněli.
Určitě někdo namítne, že se mi to mluví, když mám dost peněz, teplé manažerské mísečko a že jsem za vodou…, že bych mluvil jinak, kdybych byl na podpoře a nemohl sehnat práci a musel živit rodinu. Ale ani chudoba nám nemůže zabránit, abychom si užili štěstí z věcí, které nám ve stínu mezonetových paláců a obchodních domů v poslední době nějak zobyčejněly. Z věcí, jako je třeba naše zdraví, svoboda, rodina, přátelé, nebo třeba ten komunistickou propagandou zprofanovaný mír. Bereme automaticky, že jsme zdraví, že máme každý den na chleba, že jsme svobodní, a že nás nikdo nebombarduje. Ale milióny lidí tohle nemají, a mnozí za svůj život ani nepoznají. Přesto jim v ústech září úsměv.
V centru Šanghaje jsem na schodech do podchodu potkal žebračku. Měla ohněm znetvořenou tvář a zmrzačené tělo. První pohled na ni se téměř nedal unést. Člověk musel ucuknout leknutím, nebo dokonce zděšením, jak ohyzdná lidská tvář může být. Seděla na schodech a četla si noviny, zachumlaná v nějakých hadrech. Musel jsem hledat sílu se na ni znovu podívat a pohlédnout jí do očí. Ale nakonec mi to nedalo a znovu se na ní podíval. Ne ze zvědavosti nebo ze soucitu, ale tušil jsem mnohem více. V jejích očích posazených nesymetricky do zkrabatělé zjizvené tváře jsem nalezl něco neuvěřitelně silného. Pozdravil jsem a čínsky se zeptal, jak se má, a pak jsem z batůžku vylovil banán a podal jí ho. Ona se celá rozzářila nad mou kostrbatou čínštinou a odměnila mě šklebem, který však vydal za tisíc bělostných úsměvů dokonalých krásek.
Druhý den jsem z Šanghaje odlétal zpět domů. Zaběhl jsem ještě do podchodu, jako bych se potřeboval rozloučit. Byla tam. Zprvu se na mě nepamatovala, ale pak jsem pozdravil a posunkem a lámavou čínštinou připomněl banánovou historku. Začala se znovu smát tím svým zjizveným šklebem a v jejích očí jsem v tom okamžiku uviděl nesmírné štěstí a radost ze života. Neměla nic z toho, co my všichni bereme za samozřejmost. Sama, zmrzačená, bezmajetná, odkázaná na milodary cizích v kapitalistickém velkoměstě komunistické Číny. Vsypal jsme jí do klína všechny drobné, co jsem měl. Ona na mě nechápavě koukala a já se kvapem loučil, jako bych se za tu almužnu styděl. Seběhl jsem ze schodů zpět dolů do podchodu a na rohu se naposled ohlédl. Seděla pořád ve stejné pozici. Mírně se kolébala, začtená do svých novin, bez minulosti, bez budoucnosti, pouze ve svém přítomné okamžiku se zdála spokojenější a bohatší než my všichni tady - v blahobytu, avšak v neustále nespokojenosti.
Jsem bohatý, ale můj majetek je nevyčíslitelný a nedá se zdanit ani rovnou ani progresivní daní. Mám milionkrát více, něž milióny lidí na světě získají za celý svůj život. Štěstí není o penězích – ano, jak ubohé klišé. Ale v době silných hesel o sociální spravedlnosti a v době třpytivých výloh luxusního konzumu to stojí za to, si to klišé čas od času připomenout. Všichni vlastně můžeme být šťastní. Chybí nám jen jedno – uvědomit si to.
blogger #1195 © jan boettinger
