Prožíval jsem jeden z těch dnů, kdy nevíte, kam dříve skočit. Ve svém každodenním fofru, kdy jsem se v centru Prahy přesunoval z bodu A do bodu B, mi klekla SIM karta v mém mobilu…
Zlobila už dlouho, mrška, občas se jí nechtělo přijímat zprávy, ale tentokráte to byla zpráva tak důležitá, že jsem se rozhodl si kartu vyměnit. Naštěstí „můj“ operátor měl svou „vlajkovou prodejnu“ hned za rohem. Ochotně mi simku vyměnili a ještě jsem se zahřál horkou čokoládou, která opravdu bodla – venku totiž začalo mrholit.
Esemesky mi ale chodit nezačaly, bylo to stejné, jako předtím, ne-li horší. Ale na další výměnu už nebyl čas. Spěchal jsem na mítink.
Zpátky v kanceláři, po připojení na net jsem zjistil, že mi nefunguje mobilní klíč pro mé internetové bankovnictví. Pozdě jsem si uvědomil, že s výměnou simky se mi uzavře mé on-line bankovnictví. Takže znovu na mokrou ulici, pořád ještě bez deštníku, který jsem nechal ten den doma.
V bance mi novou simku ochotně aktivovali, nicméně můj bpin zůstal na stole v kanceláři. Tedy aspoň jsem doufal, že jsem jej nechal v kanceláři a nezahodil i s brožurou nabídky nových telefonů někde do koše na ulici… Takže v tomto okamžiku jsem byl bez plně funkční simky a bez funkčního on-line bankovnictví.
A za půlhodinu další mítink. Zaskočil jsem do Alberta na Můstku pro vodu. Mám rád Vincentku. To je ta minerální voda s takovou podivnou pachutí. Alespoň pro spoustu lidí. Mně ale chutná. A pro den plný stresu, jako byl tento, mi přišla ideální. Postavil jsem ji na černý gumový pás pokladny a čekal v řadě.
Přede mnou stál nějaký chlapík v špinavé zimní bundě. Taky postavil na černý gumový pás svůj nápoj – krabicové víno. Stálo asi půl metru od mé Vincentky. Jinak zel černý pás prázdnotou. Krabičák a Vincentka, výstavka kontrastů životního stylu. Byly čtyři odpoledne. Mě ještě čekala spousta práce, jeho už jen ten krabičák. Před tím jen ten krabičák. Zítra další krabičák…
Za mnou stála blonďatá mladá paní a dívala se na tu moji Vincentku.
„Jak se pozná pracující od nepracujícího…?“ prohodil jsem k ní.
„Já jsem si toho všimla,“ usmála se pohledem plným pochopení.
Zaplatil jsem a rozloučil se s blondýnou a vyrazil vstříc zbytku mého pracovního dne.
Tenhle blog věnuji právě jí, neznámé blondýně s pochopením. V té frontě v obchodě jsem si díky ní alespoň na chvíli připadal, že žiji normální život.
blogger #1195 © jan boettinger
