Jelikož můj text níže možná vzbudí řadu negativních reakcí, hned na úvod bych rád zdůraznil jednu věc: zemětřesení na Haiti považuji za obrovskou tragédii a soucítím se všemi oběťmi a nechci je nijak svým textem urážet. Soucit nad lidským utrpením mi však nezabrání, abych zde nerozvedl úvahu o Haiti úplně z jiného úhlu pohledu.
Kdo by to byl řekl, že ostrov Karibském moři s tak exotickým jménem a atraktivní polohou bude nejchudší zemí západní polokoule. Člověk by předpokládal bohatou, na turismus orientovanou zemi, zaměřující se na americké Cruis Ships. Smutná fakta o haitské ekonomice a politické situaci se dozvídáme až v souvislosti se zemětřesením. Už před katastrofou se země nedokázala obejít bez mezinárodního vojenského dohledu a čerpala ročně 400 miliónů dolarů, aby vůbec mohla fungovat.Přitom tomu tak nebylo vždy. V druhé polovině osmnáctého století francouzští kolonizátoři dokázali na Haiti vyprodukovat až 40% cukru a 60% kávy z celkového množství, dováženého do tehdejší Evropy. Pravdou je, že tehdejší produkce byla postavena na rozsáhlé otrocké práci černochů dovezených ze západoafrického pobřeží. Poukazuje to ale na fakt, že tato země není geograficky zas až tak špatně položená, aby nedokázal uživit sama sebe.
Vše je jen v lidech. Povstáním černošských otroků na konci 18. století si sice noví „Haiťané“ zajistili svobodu a statut nezávislosti, ale zde pozitivní příběh končí. Export upadl a nikdy se nevzmohl. Zemi převálcovalo více než třicet vojenských převratů. Od roku 1994 zemi kontrolují Američané a později síly OSN. Turismus je zde minimální, na rozdíl, od sousední Dominikánské republiky, kde kvete.Haiti by mohlo být rájem na zemi a plně soběstačný, prosperující a absolutně nezávislý stát. Místo toho je nestabilní, upadající a nejchudší z Amerik. A teď ještě ke všemu zasažené jedním z deseti nejsilnějších zemětřesení v historii lidstva. Někteří se ale domnívají, že právě tato tragédie může zemi pomoci – rozsáhlá mezinárodní pomoc by mohla nastartovat modernizaci země. Humanitární pomoc. To je to slovo, které má tolik podob a tolik úhlů pohledu, ale zamýšlením se nad jeho podstatou se člověk pouští na velmi tenký led. Jak velká má ta pomoc být a kdy má skončit? Haiti dostávalo 400 miliónů dolarů ročně už před zemětřesením a nic to nepomohlo. Peníze protekly systémem a zmizely. Jeden se neubrání myšlence, co se stane s dalšími stovkami miliónů dolarů, které do země natečou? Možná všechno, ale možná taky nic.
Je to jakousi morální povinností lidstva, poslat do postižené oblasti milióny. Kam by svět dospěl, kdyby vymizela solidarita s lidským utrpením. Ale pokud si někdo zvykne na to, že neustále dostává něco zdarma, nic ho nenutí k zodpovědnosti a ke změně chování. Pouze bere a neřeší nic. Nikdy se nic nezmění, pokud nedostane ultimátum – konkrétní cíl, jaký výsledek má být dosažen za poskytnutou pomoc. Miliardy dolarů proudí různými směry na pomoc různým lidem po celém světě. Kolik z nich skutečně padne na úrodnou půdu, že se rozmnoží a pomůžou koncepčně, nikoliv pouze jednorázově? Nejsem odborník na zahraniční pomoc a o Haiti toho vím jen tolik, co jsem si přečetl z tisku a Faktfinderu. Pro analogický příklad ale nemusíme létat do Karibiku. Stačí se porozhlédnout po našem státě. Mnozí lidé si za 40 let také zvykli na pocit nenesení zodpovědnosti za nic. Proplouvali systémem a životem, předstírali, že něco udělali, a dostávali. Spousta věcí byla zdarma nebo za minimální ceny a byla dostupná jaksi automaticky. Po revoluci přišlo velmi rychlé vystřízlivění, neboť jedinec musel najednou nést zodpovědnost sám za svůj vlastní život. Stát se o něj najednou nechtěl „starat“. A tak se postupně začala etablovat skupina příživníků, označující sebe sama za sociálně slabé, volající také po pomoci. Ne proto, že by se o sebe postarat nemohli, ale proto, že nechtějí. A protože i tato ukřičená hrdla mají svůj volební hlas, brzy se z toho stala dobře fungující symbióza. Mistrem ve využití této symbiózy se stal Jiří Paroubek. Místo konstruktivní politiky se zaměřil na laciné sliby, které hodlal a hodlá financovat na úkor zadlužení naší země. Paradoxně tak lidé, kteří si doma válejí šunky, berou na sociálkách více, než lidé, kteří chodí do práce. Nic je nemotivuje své chování měnit. Naopak, systémová opatření ražená ČSSD jim jen nahrávají a utvrzují je, že jejich cesta lenosti je ta správná.Pomáhat slabým ano – ale pouze po přísné selekci, nikoliv plošně a za politické hlasy.
V roce 2006 byla ČR 34. nejbohatší zemí ze 176 států. Ne zas tak špatné umístění, ale mohli bychom na tom být přeci i lépe. Ale to jen výsledkem pracovitosti lidí, nikoliv příživníků. Plošné rozdávání peněz jen degraduje pracovní morálku národa. Zadlužování státní pokladny zase zpomaluje ekonomický růst a může mít v blízké budoucnosti katastrofální dopady. Na jaké místo klesneme za deset let dalším rozhazováním našich politiků? Na hranici chudoby Haiti asi nespadneme, ale do problémů podobných zkrachovalému Lotyšsku se můžeme dostat velmi snadno.
Vše je jen v lidech. V každém z nás. Až si lidé na Haiti znovu vybudují infrastrukturu a opraví budovy, budou mít možnost volby – přepadnout turistu a vzít si peníze hned, nebo ho pohostit a umožnit mu hezkou dovolenou, že se na ostrov zase vrátí. Haiti vytáhneme z bryndy jen částečně. Naší skromnou finanční pomocí přispějeme jen malou záplatou na tamní utrpení, ale ten největší kus cesty budou muset Haiťané ujít sami.
Stejně tak máme i možnost volby u nás: jestli půjdeme cestou osobní zodpovědnosti a pracovitosti a budeme držet naši zemi v blízkosti třicítky nejbohatších zemí světa… nebo jestli zvolíme cestu příživnictví, pohodlnosti a života na dluh.
blogger #1195 © jan boettinger
všechny fotografie zdroj: lidovky.cz
http://www.lidovky.cz/foto.asp?r=ln_zahranici&c=A100123_102750_ln_zahranici_pks
