Blíží se doba vánoční. Mám ráda, když oslava svátků je skutečnou oslavou, když se lidé cítí výjimečně a na ty chvíle delší dobu vzpomínají. Proto jsem si každý rok před Vánoci a Novým rokem říkala, že letos by to mělo být jiné, než loni.
http://comedy.nauts.co.uk/
Že ty letošní svátky a hlavně Silvestr musí být dokonalé a něčím zvláštní. Musím jet přece na nějaké originální místo, někam, kde prostředí podtrhne výjimečnost okamžiku. Proto jsem si jeden rok splnila sen a jela za svým tehdejším přítelem do New Yorku.
Vánoční Manhattan byl nádherný, svítil, zářil jako ve filmu. Ale Silvestr? Ten mě trochu zklamal. Byla děsná zima, všude spousta lidí. A ti, co chtěli být na půlnoc skutečně na Times Square pod tradiční padající zářící koulí, museli vstávat brzo ráno, stoupnout si do fronty a celý den se nehnout z místa. Policie vždy nechala kus ulice a náměstí naplnit lidmi a pak je z obou stran odřízla provazy a tam museli čekat a mrznout celý den a večer. To se nám nechtělo a tak jsme se s přítelem spokojili s poměrně pěkným výhledem na Times Square z Central Parku.
Na té skvělé jedinečné atmosféře mi ale trochu vadilo, že si nemůžu – kvůli americkému přísnému zákazu požívání alkoholu na veřejnosti – ani na ulici otevřít šampus. Co je to za Nový rok, bez kapky alkoholu? Člověk by ani neřekl, jak moc je jeho pocit výjimečnosti okamžiku na té kapce bublinek závislý… A navíc se těsně po půlnoci hned vedle nás strhla nepěkná bitka bezdomovců, kteří na sebe vytáhli kudly, takže nám dojem z odeznívající půlnoci zpříjemňovala policie, která se prodírala na koních mezi panikařícími lidmi a postupně výtržníky zatýkala. Zážitek to tedy určitě byl. Ale jestli byl podle mých představ? Ani ne.
My jsme taková zvláštní slavící rodina. Slavíme s nasazením všechno, co se nám zdá, že za slavení stojí. Díky židovským kořenům si přejeme nový rok v září a znovu pak v prosinci/lednu, díky kladnému vztahu k Americe, kde teď navíc žije moje sestra, slavíme v Česku i Díkuvzdání. Mikuláš, Vánoce a Silvestr bývají také v tradičním oslavném stylu, včetně tradičního svátečního oběda s přáteli na Štědrý den. Když člověk slaví a slaví a slaví, může mít po čase jistý pocit opakování a to se mi přihodilo.
Jedny Vánoce, kdy jsem byla zrovna sama po rozchodu, bez partnera, a jela jsem autem domů jako každý rok z oslavy u mých rodičů - kam přišli i oba vitální prarodiče z otcovy strany - jsem začala být trochu nostalgická. Nějak mi ty svátky přišly stejné jako o rok předtím. Jakoby jim něco chybělo – nějaká akce, změna… Stejní lidé, večeře, příbory… Dovolila jsem si, husa pitomá, pomyslet na to, že příští rok bychom něco měli udělat jinak.
Bohužel se mi to splnilo na 100 procent. Můj dědeček ten rok nečekaně zemřel. Byly to vlastně poslední vánoce, které jsem s ním trávila. A právě tím byly originální i zvláštní. Ta myšlenka z auta mě dodnes mrzí.
Přeju krásné prožití „obyčejných“ svátků, kdy u vaší tabule nebude nikdo důležitý chybět.
Tereza Boehmová
psáno pro časopis Psychologie DNES
