Dvanáct měsíců, čtyři roční období a jedno číslo letopočtu v kalendáři. Zdánlivě rutinní neměnný koloběh, který by nás nemusel nijak zajímat. Jsou to přece jen čísla a jména, která jsme si (my - lidstvo) vymysleli. Přesto vnímáme jasně přelom, začátek a konec a většinou umíme z 12ti měsíců mít nějaký pocit. Každý rok píšu bilanční článek, letos tomu nebude jinak.
Rok 2013 bych zařadila k těm těžším, i když rozhodně zajímavým. Zatímco ten předchozí 2012 si pamatuju jako lehký, vřelý, šťastný a nadějný. 2013 pro mě navždy zůstane rokem turbulentním. Samé výzvy, spousta zbytečných chyb, nejedna prohra, z vrcholu pusou rovnou na chodník a pak zase pomalu po žebříčku nahoru do mraků a tak pořád dokola. Skoro jakoby se z toho stal můj osobní sport.
Co se týče politické situace, nebylo to dobré období. Na Hradě se usídlil Miloš Zeman a s ním i zcela nový – ostudný, upatlaný a téměř diktátorský styl prezidentování. Zemana si moji spoluobčané demokraticky zvolili. Je právoplatný vítěz a obraz současného Česka. Není to pěkný pohled. Došlo mi, v jaké zemi žiju, a že spousta věcí se tu k lepšímu v dohledné době jen tak nezmění. Z toho mi je smutno. Parlamentní volby to bohužel potvrdily. Strana komunistů ještě sice zcela otevřeně ve vládě není, moc ale nechybělo… Lidi stále dají na fráze a nereálné sliby a nedívají se příliš do hloubky, pod pokličku strany, která jim je dává.
Co mě trápí velmi je postupně sílící snaha některých politiků o zrušení lustračních zákonů (ano, možná nejsou dokonalé, ale je dobře, že jsou). Nelíbí se mi ani trochu zpochybňování jasné hranice mezi tím, kdo měl červenou knížku a kdo byl hrdina, disident a kdo žil v šedé pohodě davu. Řeči o tom, že to, kdo byl komunista a kdo agent STB, už vlastně lidi nezajímá a chtějí se od hrabání se v minulosti posunout dál, jsou podle mě velmi nebezpečné.
Poslouchejme dobře, od koho tato slova vycházejí a proč… Není to náhodou jen snaha bývalých komunistů se očistit, aby mohli bez potíží zastávat vysoké politické posty? Nic bych nerušila. Hrdina by měl zůstat hrdinou, a kdo se kvůli pohodlí trošku ušpinil, měl by si toho být vědom… I když jsou někdy důvody třeba i lidské a snad i pochopitelné, smazat to nejde.
A co rok 2013 pro mě osobně? Žádný zázrak, ale žádná velká tragédie. Všichni z nejbližší rodiny jsou šťastně o rok starší. A to je dobrá zpráva. I když pobytů ve zdravotnických zařízeních jsme si užili. Kromě nepříjemných a již tradičních kapačkových epizod s dcerou Aničkou, jsem si jako bonus dopřála i jeden podivný kolaps, kdy se mi udělalo zle v autě, když jsem řídila a vezla děti z výletu. Jen zázrakem se mi podařilo včas zastavit, otevřít dveře auta a zavolat pomoc. Díky naprosto skvělé a obětavé kolemjdoucí paní Martině, které budu navždycky vděčná, protože uklidnila moje plačící děti, počkala u nich a zavolala záchranku, jsme to zvládli a jsme všichni v pořádku. Nemoct se postarat a cítit, jak nejste žádnou silou schopni zabránit selhání, je hnusný pocit, ale i důležitá lekce.
Naučilo mě to o něco lépe vidět to důležité. Nezabývat se až tolik blbostmi. Nechat některé věci plynout, často se překvapivě vyřeší úplně samy. Na druhé straně v důležitých okamžicích je zase potřeba se zvednout a jít si za svým a nevzdat se, i když člověk má tolikrát pocit, že už nemůže a nic nemá cenu.
I když je to otřepaná fráze – jsem ráda za každé ráno, kdy se probudím a je mi dobře. Snažím se dívat na svět hezky. Negativní odbourat nebo ignorovat. Jsem ráda, že mám pár dobrých přátel a rodinu, práci, že můžu chodit cvičit, můžu dělat spoustu aktivit s mými dětmi a někdy naopak po sedmi letech rodičovské...i bez nich… :)
A jak do roku 2014? Co malého a snadného by se dalo udělat v roce dalším? Možná opravdu banální otřepaná maličkost… Myslím, že se obecně mezi sebou všichni málo chválíme a přitom to všichni tolik potřebujeme. Většina z nás je v něčem dobrá, má nějaké speciální schopnosti, které je dobré čas od času vyzdvihnout. Člověk v sebe někdy přestane věřit a zapomene na svoje kvality. Život se může stát těžký a nehezký, když si nedáme pozor…
I když jsem odpůrkyní klasických řetězových akcí, jednu bych navrhla. Všichni trávíme spoustu času na facebooku a jiných sociálních sítích, kde máme stovky „přátel“, které zásobujeme reportážemi z našich nepřeberných aktivit… co jej pro změnu využít k něčemu, co má fakt smysl? Co třeba napsat dvěma, třem, pěti nebo klidně 50ti lidem něco osobního hezkého, co se vám na nich líbí. Co na nich máte rádi nebo obdivujete? Stačí dvě-tři kladné vlastnosti… Doma pak „na živo“ pochvalte přinejmenším svoje děti. Toho není nikdy dost. Upřímně míněná, dobře cílená pochvala je k nezaplacení a někdy člověku pomůže najít sílu do dalšího dne.
Tak já jdu na to! Nelekněte se…
A hezké svátky, děkuji, že mě čtete!
