nějak se probojoval se mezi její cibule
nečekán, nezván… absolutně
a když už už vytahovala nůž, uviděla, že
v ruce držel pozvánku přímo od ní…
její vlastní krví podepsanou
věděla jistě, že ji nikdy nenapsala
přesto její existenci nešlo popřít
měla by ho okamžitě vyhodit
vytřít s ním podlahu
ale zírala jen, překvapeně, pobaveně
tyhle divné věci na něm vlastně měla ráda
takže jen další kapitola…
možná ta nejlepší ze všech
škoda o tohle přijít
dobře, vítej mezi mými hrnci
teď můžeš pod skoro všechny pokličky
ne, že by sis to zasloužil…
posaď se třeba tady..
a neruš!
...tohle dělám zásadně sama
a nebo dobře, ruš mě trošku…
...nebo vlastně.. ano… ruš mě hodně
přesně tak... úžasné...
možná tě občas i poslechnu
přidám tvoje koření
sundám ti tričko
pomiluju se s tebou na stole...
pokrčila rameny a usmála se
tohle vážně nemá řešení…
jak se mám na tebe zlobit,
když i po tom všem
oplýváš šikovností a snahou přímo ďábelskou,
což mi lichotí
hlavně už prosím netapetuj
těmi falešně zbytečnými obrázky bílých paní
víš, že vidím skrz to všechno
raději mi dál nos kytky
dělej mě šťastnou
tak, jak to umíš jenom ty
a já ti dám pak dám možná ochutnat tuhle kouzelnou polívku
s opravdovou láskou dělanou
výjimečně do ní nedám jed, protože tebe si tu ponechám
jestli si troufáš...
