Prvomájová

nerýmovaná.... ale dlouhá, pro nevyléčitelné romantiky, což bychom dneska mohli být na chvíli všichni

Mnoho podob, tváří, dní

moře slov, moře konců, začátků, moře ran

a moře krásy a toho nejdražšího, co vůbec jde najít

klikatili se, propadali se, učili, lezli po zemi, vstávali

ztráceli

až došli skoro na konec

a teď stáli si tváří v tvář

dostali šanci sáhnout si na největší poklad

najednou strnuli

snad opařeni strachem,

strachem o toho druhého

protože skutečná láska je mrcha proradná

ochromuje mysl, zamyká ústa, vynáší a shazuje z nebes

dusí a motá se v kruhu

co když… až udělám ten krok

tak tě zraním, tak tě navždy ztratím

co když… až udělám ten krok

tak ti omylem ukousnu hlavu

a možná, možná to bude schválně…

jen ze starého zvyku…

jako když se krokodýl skamarádí s myší

a sklapne čelist... prostě tak…

země se přestala točit

svět oněměl zcela

jen cinkání nabroušených stříbrných vidliček v dálce

připomínalo blížící se soumrak

a tak tam stáli beze slova u té jámy

kterou vytvořili sami

obcházeli ji kolem dokola a nemohli se potkat

byli si tak blízko, ale pořád stejně daleko

pečovali o tu díru v duši už roky, znali každý její záhyb

dívali se na sebe, jakoby to bylo naposled

vzpomínali na to malý okno ke štěstí

na první společnou partituru

jsem blázen… do tebe…mezi řádky, určitě to víš

jsem blázen….do tebe….navždycky, určitě to víš

pak se otočil a odcházel pomalu

nechtěl, aby viděla jeho nádherný oči mokrý

protože to vypadalo na poslední společnou prohru

pro dobrou věc

možná to skončilo takhle...

ale možná....

Nesmíš jít! Vykřikla konečně

otočil se a skočil přes tu jámu

rovnou k ní

motáme se tu nekonečně dlouho

Jsi moje nebe, moje peklo, moje všechno

Moje příští nejlepší věc!

Pojďme se navzájem zničit

Nauč mě, jak mít tě ráda zblízka

Nauč mě, jak mít tě rád ještě blíž

pusa přisála se na tu druhou

něžně a přitom dravě

Bude to jízda....zašeptal jí do ucha

já vím... vzdychla odevzdaně

A slunce pak změnilo barvu na ohnivě rudou