nerýmovaná.... ale dlouhá, pro nevyléčitelné romantiky, což bychom dneska mohli být na chvíli všichni
Mnoho podob, tváří, dní
moře slov, moře konců, začátků, moře ran
a moře krásy a toho nejdražšího, co vůbec jde najít
klikatili se, propadali se, učili, lezli po zemi, vstávali
ztráceli
až došli skoro na konec
a teď stáli si tváří v tvář
dostali šanci sáhnout si na největší poklad
najednou strnuli
snad opařeni strachem,
strachem o toho druhého
protože skutečná láska je mrcha proradná
ochromuje mysl, zamyká ústa, vynáší a shazuje z nebes
dusí a motá se v kruhu
co když… až udělám ten krok
tak tě zraním, tak tě navždy ztratím
co když… až udělám ten krok
tak ti omylem ukousnu hlavu
a možná, možná to bude schválně…
jen ze starého zvyku…
jako když se krokodýl skamarádí s myší
a sklapne čelist... prostě tak…
země se přestala točit
svět oněměl zcela
jen cinkání nabroušených stříbrných vidliček v dálce
připomínalo blížící se soumrak
a tak tam stáli beze slova u té jámy
kterou vytvořili sami
obcházeli ji kolem dokola a nemohli se potkat
byli si tak blízko, ale pořád stejně daleko
pečovali o tu díru v duši už roky, znali každý její záhyb
dívali se na sebe, jakoby to bylo naposled
vzpomínali na to malý okno ke štěstí
na první společnou partituru
jsem blázen… do tebe…mezi řádky, určitě to víš
jsem blázen….do tebe….navždycky, určitě to víš
pak se otočil a odcházel pomalu
nechtěl, aby viděla jeho nádherný oči mokrý
protože to vypadalo na poslední společnou prohru
pro dobrou věc
možná to skončilo takhle...
ale možná....
Nesmíš jít! Vykřikla konečně
otočil se a skočil přes tu jámu
rovnou k ní
motáme se tu nekonečně dlouho
Jsi moje nebe, moje peklo, moje všechno
Moje příští nejlepší věc!
Pojďme se navzájem zničit
Nauč mě, jak mít tě ráda zblízka
Nauč mě, jak mít tě rád ještě blíž
pusa přisála se na tu druhou
něžně a přitom dravě
Bude to jízda....zašeptal jí do ucha
já vím... vzdychla odevzdaně
A slunce pak změnilo barvu na ohnivě rudou
