Věděl, že je to malé. Rozhodně menší, než by mělo být. I když, jak rostl, slyšel, že nespokojený je prý skoro každý druhý muž. Taky slyšel, že na tom nezáleží. Vůbec. Aspoň máma to tak říkala.
Jenže, kluci se mu smáli. Nahlas. Ve sprše, u pisoáru. U bazénu, v šatně. Prý „malíček“. Časem se naučil chodit raději do kabinky. Převlékat se, když se nikdo nedívá. Měl vztek.
Velkej, zlej, bolavej vztek. Přál si bejt chlap. Co chlap, chlapák. Velký svaly, velký paže… všechno velký. Aby ho ženský chtěly. Aby po něm šílely.
Trpěl. Napsal dokonce i do časopisu Bravo, testoval „zaručené“ rady. Koupil dva přípravky z mailů, co se samy zařadily do složky „spam“. Nic.
Pak ale přišla změna. To, když se ve třídě objevil Standa. Kluci obdivně zírali, když na něj poprvé vyštěkl „Smrdíš, cikorko!“. Po chvíli vyskočil také Fanouš a podpořil ho: "Jo, cigoši, vodpal, votravuješ tu vzduch!" Fanouš neměl s délkou přirození rozhodně problém, spíše naopak, ale kvůli lehké poruše zraku, se mu doteď přezdívalo Šilhoun nebo Slepýš.
Teď se smáli, všichni... až na Standu… ale s nimi, konečně ne jim…
Malíček. Cítil, jakoby se mu v kalhotách něco pohnulo. Fungovalo to. Doma před zrcadlem to zkontroloval. No fakt byl větší! O trochu…
Měli partu. Fanouš se ukázal jako vůdce. Od dob "Standy" už mu nikdo Šilhoun neříkal. A Malíček měl taky klid. Dokonce rostl... Někdy ho cítil až u kolene. Moc rád se k nim přidal i ten dříve šikanovanej pihatej zrzoun z učňáku.
Chodili na Vietnamce, cikány, na kontě měli i studenta z Ghany. Jejich osobní komplexy byly ty tam. Zhmotnily se v sílu a "velikost" jinde.
Eliška. Miloval ji už dlouho. Byla úchvatná. Vysoká, dobře stavěná. Oslnivý úsměv. Obsluhovala v hospodě, kam chodil. Byla k němu chladná, ale myslel, že mu tak dává najevo, že ho chce. Holky tohle přece někdy dělaj.
Tolikrát ji chtěl oslovit. Pozvat ji někam. Ale zasloužila si jen pořádnýho chlapa. A to on už skoro byl. Chtěl pro ni to nejlepší.
Ten den měl pocit, že to zvládne.
Otočila se a změřila si ho od hlavy k patě. „S nácky nechodím.“ Pravila chladně. „Můj táta je cikán, víš? A jsem na to pyšná. Jsi pro mě obyčejná nula.“
Zíral na ni nevěřícně. Cože? Přece byla úplně bílá! Proč mu to nikdo neřekl?
Vyběhl na ulici. V hlavě mu hučelo. Rozevřel poklopec a podíval se dolů. Nebylo tam skoro nic.
„Kurvo! Cikánská kurvo!,“ zařval. Nic. Zkusil to znovu. Malíček se ani nepohnul.
V zrcadle zatím vypadal nejmenší, co kdy byl. Vyrazil do ulic. Pral se. Nefungovalo to.. Skoro brečel.
Do obchodu běžel. Byl to pořádnej klacek. Velkej, tvrdej a neskutečně dlouhej…. Vzbuzoval respekt…
Novou pálku si vsunul do nohavice kalhot. Sahala až ke kotníkům. Trochu blbě se mu šlo, ale cítil hrdost. Tak to má být.
Ten klacek teď bude mít všude s sebou. Dodává mu vážnost, aspoň před klukama. A holky jsou stejně děvky. Tím si už teď byl jist.
Freud se nahoře na mraku chvíli řehtal a bavil společnost. Neříkal jsem vám to? Klasická náhražka! Funguje to spolehlivě. Byl jsem za svého života fakt geniální!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vzhledem k diskusím, které se často nevěnují obsahu textu, ale ujetým konstrukcím, které text neobsahuje, si dovolím zdůraznit, že tento text je fikce. Povídka popisuje vymyšlený případ, kdy různé druhy komplexů, jedna či dvě nedokonalosti - mohou u některých primitivních jedinců způsobit jednání, kterým se snaží zakrýt (řešit) vlastní problém.
