Povídka: Amnézie

Figura zlámaná.  Opatrný nádech. Otočila se co nejpomaleji, tak, jak to jen dokázala, protože věděla, že bude mít na tváři přesně TEN výraz. Jazyk, co se rozběhne uvnitř, aby vyloudil zvuk.

Prosila svoje uši, aby se vypnuly, zároveň věděla, že to uslyší, i kdyby byla 30 metrů pod zemí nebo pod vrstvou betonu.

„Zůstaň…“ pauza, další nádech… „prosím, zůstaň se mnou!“

Kdyby směla, zmrazila by teď čas a jako ve filmu Men In Black by došla k němu, a aniž by to kdy zjistil, pořádně by mu nafackovala. Ta představa ji skoro rozesmála. Ale navenek nedala nic znát.

Hodila po něm soucitným pohledem. Zakroutila hlavou, ale stejně udělala pár nejistých kroků k němu.

Sedla si na těžkou tmavou dřevěnou židli přímo proti němu. Rukama si podložila hlavu.

„Víš, co by mě zajímalo?,“ řekla po chvíli, „Kdybychom se ocitli v nekonečném seriálu, kde se děj dá natahovat a já se – jak to tak v telenovelách bývá - praštila do hlavy a ztratila paměť.  Potkala tě znovu, neznala tě, nevěděla o tvých chybách. Kdybys do mého života přišel jako nepopsaný list, dopadlo by to mezi námi jinak? “

Nechápal sice ještě, kam tím směřuje, ale čekala, že mu to brzy dojde.

„Někdy, když jsi mě ničil a já byla u toho, sledovala tě a věděla jsem, že děláš zářezy, které už nikdy nepůjdou smýt - a jednou si budeš přát, abys byl lepší člověk už v té chvíli, ale nepůjde to změnit - myslela jsem na to, jaké by to bylo, praštit se do hlavy a zapomenout.Tobě by zůstala minulost i všechny klíče ke mně. Věděl bys, kde a co jsi pokazil a jaké momenty byly zásadní, věděl bys, co mám ráda za jídlo, jakou poslouchám hudbu, jaký je můj nejoblíbenější film, kniha, dokonce bys měl v malíku i všechny moje erotogenní zóny, že ráda posílám pohledy, jaké piju kafe, jaké je moje oblíbené město… Řekni, využil bys všechny tyhle znalosti, abys náš příběh udělal lepší? Abys mě okouzlil a překvapoval. Abys mě dělal šťastnou tak, že bych se nemohla nadechnout? Dokázal bys to? Nebo bys to zase pokazil na stejných nebo podobných úsecích, třeba později, ale vlastně úplně stejně?“ 

 Pochopil to.

„A nemohla by ses trošku – aspoň obrazně - praštit do hlavy? Je to možná i lepší než odpuštění, kdy  v tobě stejně navždycky zůstávají výčitky a pachuť mých chyb. Moc bych chtěl tu šanci, udělat to znovu a líp…“

Zavřela na chvíli oči, představila si znovu jejich první setkání, když ho uviděla a když se na ni poprvé usmál. Nevinnost. Přitažlivost. Jiskry. Neznámo. Příslib štěstí. Opium. Úplně cizí chlap a přitom… Ta iluze byla lákavá. Všechny hezké momenty… šlo by je vůbec prožít znovu, možná i lépe a nevědět o tom?

Byla by jen loutkou v jeho představení a on režisér s neomezenou mocí. 

Prošel by první úrovní té nové hry bez chyby a postupoval do dalších? Zvládl by to pokušení, že jí může ublížit kdykoliv se mu zamane, daleko hlubším způsobem než dřív? Byl vůbec někdy schopen dotknout se a vytvářet opravdové štěstí a neničit, když je to tak snadné? Tady se zasekla. Když mu dělalo tolik potěšení jí ubližovat poprvé, proč by to teď mělo dopadnout jinak?

Když se chystáte oslepnout, potřebujete přece partnera, na kterého je enormní spoleh. Člověka, který vás upozorní na každý kanál, díru v dlažbě a nikdy nepustí vaši ruku, ani na moment. Byl on tím člověkem? Stačí lítost, pokání a snaha? Věřila vůbec, že se někdo může změnit?

Jen si tím mentálním cvičením potvrdila to, co tušila.

„Ne, nechci se praštit do hlavy. Pro tebe ne. Promiň.“

Kývnul, rozuměl. I to, co se mu tím pokusem snažila říct. Neměl právo po ní žádat, aby zůstala.

Žijeme jen jednou a chyby, které uděláme, jsou zapsané a nevratné. V tomhle životě jsme pro sebe ztraceni, s pamětí i bez ní. Ale ve zbytku toho, který máme, můžeme zkusit stejné chyby nedělat. Ale bohužel už někde jinde s někým jiným…