pokus o poetickou hypotetickou úvahu o tom, jak nejlíp prožít den, když víte, že je poslední...
Kdyby tohle byl její poslední den
probudila by se v domě u moře pohledem na tebe
kdyby tohle byl její poslední den
snídala by nahá v posteli lívance s jahodami
kdyby tohle byl její poslední den
slízla by zbylý kousek marmelády z tvého rtu
kdyby tohle byl její poslední den
nechala by tě hned ráno složit praktickou zkoušku z anatomie
kdyby tohle byl její poslední den
prošli byste spolu znovu a znovu všechny záhyby, krásná zákoutí, hory i propasti
kdyby tohle byl její poslední den
oči jako pijáky sály by každou myšlenku
kdyby tohle byl její poslední den
slova volně plynula by v nekonečnou řeku
kdyby tohle byl její poslední den
jedli byste čerstvé mušle a poslouchali slaně-sladkou hudbu přicházející z vln
kdyby tohle byl její poslední den
všechna bolest a strach by byly časově omezené
kdyby tohle byl její poslední den
dívali byste se na kýčovitě dokonalý západ slunce
kdyby tohle byl její poslední den
slova jako "nikdy tě neopustím", "jsi jediná, jsi má poslední, ta pravá" by výjimečně platila
kdyby tohle byl její poslední den
nikdo by se nemusel bát, co bude dál
kdyby tohle byl jen její poslední den…
kdyby tohle byl jen její poslední den…
kdyby tohle byl jen jejich poslední den…
byla by to škoda...
