Odetta

Musím říct, že Labutí jezero je moc zajímavý námět... Tak jedna na motivy...

Krok, sun, krok, úsměv, úklona

Pohled vzhůru k hradu,

kde princ si zrovna Odýlii bral

byl občas trochu trumpeta

a díval se jen po tom, co na hlavě, ne v ní

možná však moudřejší, než všichni kolem

ale už dlouho, dlouho sám

srdce vyprahlé, chtěl darovat té pravé

plné koše květin a to, co od bohů tak štědře

do vínku dáno měl

V tu chvíli nahoře i v podhradí,

vše v pořádku zdálo se

Odetta netuší

jde zahradou a v duši podivný klid

blízka něčemu, o čem nemá ponětí,

kdyby věděla, tak by třeba křičela,

tak by se nesmála na děti přeskakující kamení

O tisíc let později

Odetta zřejmě už k poznání došla

Princ asi dávno ví

Déšť se snáší slzavě na temné hradby

naděje, zápas, prohra

něha, stíny, touha, otrávená jablka,

pokušení, sváry, láska, která všemu nadřazená ční

to všechno se míchá v bublajícím sudu

občas vystrčí ježibaba hnát,

občas se směje beránek či kuře právě narozené

Na co má kdo právo?

Na co brát ohledy?

Zkusit být šťastni?

Obětovat život pro druhé?

Hrát s rozdanými kartami?

Nebo si určit vlastní, lepší, pravdivější pravidla?

Slepit, co se dá, a zapomenout?

Snad zkusit aspoň jednou dívat se

na měsíc společně pod rouškou tmy

těla zaklesnout, zažít rozkoš

a najít odpověď přinejmenším na jednu otázku

A pak z toho žít po zbytek dní?

Odýlie nikdy nebude Odetta

Rudovous nikdy nebude princ

A každému z herců to připomínat netřeba…