Musím říct, že Labutí jezero je moc zajímavý námět... Tak jedna na motivy...
Krok, sun, krok, úsměv, úklona
Pohled vzhůru k hradu,
kde princ si zrovna Odýlii bral
byl občas trochu trumpeta
a díval se jen po tom, co na hlavě, ne v ní
možná však moudřejší, než všichni kolem
ale už dlouho, dlouho sám
srdce vyprahlé, chtěl darovat té pravé
plné koše květin a to, co od bohů tak štědře
do vínku dáno měl
V tu chvíli nahoře i v podhradí,
vše v pořádku zdálo se
Odetta netuší
jde zahradou a v duši podivný klid
blízka něčemu, o čem nemá ponětí,
kdyby věděla, tak by třeba křičela,
tak by se nesmála na děti přeskakující kamení
O tisíc let později
Odetta zřejmě už k poznání došla
Princ asi dávno ví
Déšť se snáší slzavě na temné hradby
naděje, zápas, prohra
něha, stíny, touha, otrávená jablka,
pokušení, sváry, láska, která všemu nadřazená ční
to všechno se míchá v bublajícím sudu
občas vystrčí ježibaba hnát,
občas se směje beránek či kuře právě narozené
Na co má kdo právo?
Na co brát ohledy?
Zkusit být šťastni?
Obětovat život pro druhé?
Hrát s rozdanými kartami?
Nebo si určit vlastní, lepší, pravdivější pravidla?
Slepit, co se dá, a zapomenout?
Snad zkusit aspoň jednou dívat se
na měsíc společně pod rouškou tmy
těla zaklesnout, zažít rozkoš
a najít odpověď přinejmenším na jednu otázku
A pak z toho žít po zbytek dní?
Odýlie nikdy nebude Odetta
Rudovous nikdy nebude princ
A každému z herců to připomínat netřeba…
