My, cukrující monstrum v plurálu (degenerace III. část)

Musím říct, že pro mě není nic méně přitažlivého, než když jinak normálně vystupující dospělý člověk (ať už muž či žena) přiškrceným hlasem žvatlo-šišlá na dítě. „Ty můůj bloušku majinkatéééj, šopak še štalo...?“ Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem váhala, zda nějaké děti vůbec chci. Viděla jsem, co to dokáže udělat s méně odolnými jedinci. Když jste nad tím, vidíte to jasně. Když už plavete v počůrané vodě, kontury toho, co jste si mysleli, že nikdy nebudete dělat, se vesele rozpouštějí.

http://www.cartoonstock.com/newscartoons/cartoonists/mba/lowres/

O tomto úskalí (narozdíl od ostatních “radostí” mateřství) jsem ale věděla a proto jsem se na ochranu před degenerací jazykovou připravovala nejvíc. Přísahala jsem si, že si raději vystříhnu z jazyka mramorovanou dečku, než ze sebe dobrovolně a s úsměvem dělat obecního blbečka.

Proč nemůže dítě jíst a musí papat? Proč hačá, hajá, bumbá a ťapá a místo pojď sem se z pusy vypadne pošéém? Proč musí dělat ee, když se jedná o regulérní (-), víte co...

Bylo mi jasné, že do určité míry mě to postihne, zajímalo mě spíš, proč se to stane a jak moc. Došla jsem k následujícímu:

1. Ty věci kolem dítěte jsou tak malé, že je velmi snadné začít říkat polštářek, dečka, ručička, nožička, bundička, svetřík a pak už se vezete. Vždyť třeba kočárek už zdrobnělina je. Já sice zarytě používala kočár, ale okolí myslelo, že asi čekám na nějaký koňský povoz s popelkou a dýní.

2. Rodič - nadšen z každého zvuku svého potomka – se snaží s ním co nejdříve dorozumět – především proto, aby už konečně věděl, co dítě bolí a proč neustálé tak ječí. Poměrně brzy ten minitvor začne vyluzovat zvuky, které agilní rodič dešifruje jako první slova. Většinou je to něco jako: uaaoooo a rodič opakuje: Ahóooj, slyšeli jste, jak Pepánek řekl ahój! Posílen tímto úspěchem pak vyrábí různé lépe vyslovitelné patvary, které by dítě mohlo zvládnout a věřte, že odporné „hačí“ je pro dítě mnohem jednodušší než „sedět“, o „hají“ a „papu“ ve srovnání s „pojď si lehnout či „pojď jíst“ ani nemluvě. Tady jsem to vzdala.

3. Pečující osoba (žena či muž) izolovaná od okolního světa lidí a celý den zavřená doma se svým žvatlajícím kamarádíčkem či beruškou, maximálně v interakci se stejně postiženými na pískovišti, musí vyvinout energii superhrdinů, aby jí zdrobnělinky nespapinkaly zbytek IQ. Také o sobě postupem času mluví ve třetí osobě: Maminka uvaří, přinese. Je těžké večer přepnout, když dorazí partner ze světa normálních lidí a je trochu tou přemírou zjednodušení zaskočen. A pokud je opravdu zlý den, tak se mu dokonce od partnera - místo jeho celkem oblíbeného jména - dostane oslovení „tati“ nebo „mami“.

4. Neodpustitelné je však vzdát se vlastního já a vyměnit jej za všudypřítomné my. Bohužel se nejedná o pluralis majestatis „My, Karel IV.“, ale o naprosté vzdání se vlastní identity ve prospěch dítěte. Některé ženy to s nadšením činí už od početí. „Dneska jsme se dobře vyspinkaly, pan doktor se na nás koukne...“ Později tato vážná mozková choroba graduje při: Jdeme se přebalit, my jsme se pobryndali(y), nebo při otázce směrem ke mě: Tak kolik už vám je? (a mají na mysli věk Anny). Znám i případ, kdy jedna známá přistupovala do stísněného výtahu a zvyklá táhnout kočár, oznámila překvapenému pánovi uvnitř: „A jéje, my se sem asi nevejdeme!“ Problém byl ale v tom, že ten den měla hlídání a do výtahu nastupovala sama. Až sem může degenerace postoupit, když si nedáte pozor. :)

Jediná a nepříliš objevná rada je – zápasit se sebou každý den, číst a neztratit kontakt se světem venku a bezdětnými lidmi, protože jinak se z vás stane cukrující monstrum, v plurálu. Zdrobnělé žvatlání a dětská slova navíc působí jako spolehlivý tlumič vášní. (Už sis umyl tlapky, taťko?)

Tak hodně štěstí!

článek převzal server babinet.cz

Předchozí díly zde:

O degeneraci, kterou na mně páchá mateřství (I. část)

Plameny vášně a já (degenerace II. část)