Pozitivních zpráv i blogů bývá málo, protože dle učebnic žurnalistiky i výzkumů čtenosti málo táhnou. Tedy pokud jejich účastníkem není nějaká VIP. Ale jsou velmi potřeba pro odlehčení hrůz a katastrof světa, alespoň jako antistresová přestávka. Tak pro vás takovou jednu pozitivní zprávu o světě mám.
http://www.kgh.on.ca/armap/images/full%20size/national_hospital_
V minulém blogu jsem naťukla vztah rodičů a lékařů a zřejmě jsem měla jasnovideckou chvilku, protože poslední víkend jsem si vyzkoušela pobyt na dětském oddělení ve Vinohradské nemocnici.
Anička dostala virózu, jejímž vedlejším účinkem bylo nezastavitelné zvracení po cca 10 minutách. Když trvalo 5 hodin a objevila se i krev, sbalila jsem v šest ráno - s mozkem ochromeným únavou - pár naprosto nesmyslných věcí (chybělo všechno důležité, včetně hřebenu, bot, noční košile, mojí občanky a Aničky ponožek ), a odjeli jsme s partnerem na pohotovost do Vinohradské. Poučena z internetu, kde jsem během noci hledala, co by to tak mohlo být a jak se nezastavitelné zvracení u dětí řeší, jsem očekávala, že si nás tam nechají.
Mladá a velmi milá lékařka Aničku podrobně prohlédla a konstatovala mírnou dehydrataci a protože Anna stále zvracela, navrhla , že máme v nemocnici zůstat a Anna, že (přesně podle internetu) dostane kapačku. Co se dalo dělat.
Už je to dlouho, co jsem byla v nemocnici naposled a trochu jsem se bála, jak to bude probíhat a v jakých podmínkách budeme bydlet. Moje obavy však byly zbytečné. Pokoj pro dvě děti a dva pečovatele (nebyl to nadstandard) byl vzorně vybaven, měl vlastní sprchu a záchod, kde nechyběl papír :). Vše relativně nové a samozřejmě i čisté. Postýlka dítěte byla komfortně přisunutá k mojí posteli, takže jsem mohla být stále u Anny a kdykoliv během dne i noci jí cokoliv podat, či pohladit, když bylo potřeba. Jedinou drobnou vadou na kráse (což ale nesouvisí s kvalitou nemocnice, protože je to tak všude) je a asi ještě dlouho bude nemocniční jídlo a chybějící možnost si přikoupit jídlo jiné, chutnější. A také červený, přeslazený nemocniční čaj, kteří my, co čaj nesladíme, nemůžeme vypít ani s nejlepší vůlí. Mnohem více bych ocenila fontánku s pitnou vodou. Ale to už si zase moc vymýšlím…
Co mě ale překvapilo nejpříjemněji, byla profesionalita, ohleduplnost a především milé zacházení od sester a lékařů. Tedy spíše mladých lékařek, protože ten víkend žádný muž na oddělení nesloužil. Nevím, zda je to tím, že jsme byly na dětském oddělení, kde je potřeba s pacienty zacházet trochu laskavěji, ale celý víkend jsme si připadaly jako v pohádce o vzorné nemocnici. Samozřejmě by to bylo ještě krásnější, kdyby Anně bylo dobře a neměla v té své maličkaté ruce zabodnutou infůzi, což pevně doufám, že už nikdy neuvidím, protože mi z toho bylo velmi těžko. Ale v rámci možností, to bylo úžasné.
Lékařky provedly všechny potřebné testy. Sestry se usmívaly, snažily se vyjít vstříc. Když dítě usnulo, tak nerušily a mluvily tiše. Líbilo se mi, že nás chodily i s lékařkami pravidelně kontrolovat - přesně podle předem stanovené dohody. Když řekly, že něco bude za dvě hodiny, tak to tak skutečně bylo. Ani to prokleté vynucené ranní vstávání, měření teploty v šest ráno a hysterická příprava na vizitu, jak to znám z jiných nemocnic, zde neprobíhalo. Rozhodně se všichni snažili, aby se Anna v dané situaci cítila, co nejpříjemněji. Velmi jsem to ocenila a chci všem na oddělení velmi poděkovat.
Vinohradská nemocnice většinou nepatří k top zdravotnickým zařízením, které bývají tak často zmiňovány ve zprávách, jako třeba Motol, proto jsem měla trochu obavy, že to bude stará nemocnice se špatným vybavením. Realita mě ale velmi potěšila a přinejmenším dětské lůžkové oddělení mohu bez obav doporučit.
Tereza Boehmová
