Pozor! Následuje blog jen pro otrlé povahy...No tak se nám to maličko zkomplikovalo. Vlastně trošku víc.Tenhle blog jsem měla původně v plánu psát minulé pondělí z tepla domova a měl se nést v duchu, že operace mandlí byla sice odporná bolestivá věc, ale že se to dobře hojí a jsem doma. Jenže… člověk míní….
abicko.cz
Sice krk mě nepředstavitelně bolel, ale hojení vypadalo příznivě a tak jsem v pondělí, pátý den po operaci, byla propuštěna do domácího ošetření. Sice jsem ráno hlásila, že jsem při čistění zubů vyplivla malou nitku krve, což mohlo značit začínající pooperační krvácení, ale ani při důkladné prohlídce lékaři nic závažného neshledali a mohla jsem jít.
Hrozně jsem se těšila na svoje dvě holčičky, které na mě doma čekaly a měly velkou radost. Tak asi 3 minuty to vypadalo jako happy end, než jsem v puse ucítila podivnou chuť. Taky tělo se začalo trošku poroučet a bylo mi slabo. Šla jsem do koupelny a na jazyku byla trocha krve. Všechno ve mně volalo NENENENE, to se nemůže přece dít. Já už chci být doma. Poprosila jsem mého muže, aby se mi do krku podíval. Sám na stejné operaci byl na podzim a o pooperačním krvácení měl důkladně načteno. I když se snažil, viděla jsem, že jde do tuhého. Řekl mi sice, že to asi nic nebude, ale že si mám sednout a že volá doktora. Přes povzbudivé úsměvy jsem viděla, že to není dobré.
Pak mě – přes můj odpor a nešťastný dětský pláč – posadil do auta a vezl zpět na místo, kam jsem doufala, že se už nepodívám. Doktor mě – i přes fňukání a lehké protesty - hned přijal zpátky na lůžkové oddělení a připojil na kapačku a podávali mi léky, které staví krvácení. Krvácení se nezhoršovalo, vypadalo to, že se jen odloupl malý kousek „strupu“ v krku (i když říkejte strup bílé mokvající ráně, která se v mokrém prostředí dost blbě hojí). Tak jsem jen naštvaně ležela, sledovala kapačku v ruce a byla na nejvyšší míru otrávená. Vůbec mi nedocházelo, co všechno hrozí.
Do večera se nedělo nic, léky dokapaly a mně bylo dobře. Vstala jsem a vydala se do koupelny a cestou jsem se tuším pro něco mírně ohnula. V krku to udělalo takové maličké nevinné lup, asi jako když se vám na patro nalepí piškot, a po chvíli odputuje dál. Ovšem nebylo to dobré. V puse jsem cítila opět tu divnou pachuť a nebylo jí málo. A najednou to začalo naplno. Masakr motorovou pilou nebo jak se ty horory všechny jmenují, by se mohl natáčet přímo se mnou - naživo. :)
Žádné drobounké krváceníčko, ale proud, který mi stříkal v krku jako sprcha z jedné strany na druhou a topil mě, dusil a létal ven nosem i pusou. Velmi chutné… Věděla jsem, že jde o průšvih a prskající se, dusící se a kašlající do všech stran, jsem se belhala k tlačítku „přivolat sestru“. Naštěstí jsem to zvládla.
Měla jsem obrovské štěstí, že se mi tahle epizoda nestala doma. Zaprvé by mě děti pravděpodobně už nikdy nechtěly obejmout a považovaly by mě za přízrak a zadruhé – a to je podstatnější – bych zřejmě vykrvácela přímo doma, pokud by mě do chvilky nedopravili do nemocnice, což ve špičce není úplně snadné.
Krev byla moc rychle všude. Byla jí plná podlaha i ta bílá plastová miska, co jsem v šoku nějak a někde uchopila. Chrchlala jsem a topila se – to bylo nejhorší. Nebylo to vůbec legrační a přibíhající doktor i sestra se také netvářili tak, že by to byla nějaká kdovíjaká parádní party. Sestra mi bleskově píchla injekci, která měla pomoct utlumit ten proud, dala mi do zkrvavené ruky podepsání souhlasu s anestezií. Neptejte se, zda jsem to četla :) Pevně doufám, že to bylo skutečně ono a ne třeba převedení vlastnictví bytu na nemocnici. No zkrátka, podepsala bych cokoliv, aby mi pomohli.
Ještě mi stačila navléknout stahovací punčochy proti krevním sraženinám a mezitím už přiběhl anesteziolog. Během 10 minut jsem byla znovu uspaná a začala „revize“. Tedy hledání, která žilka/cévka praskla. To se povedlo a na ono místo mi velmi šikovný a milý pan doktor všil na přechodnou dobu tampon, kterým žilku/cévku stlačil. Já nevěděla nic. V sladké anestezii jsem pevně doufala, že to přežiju.
Ale další nepříjemnosti mně teprve čekaly. Jistě si pamatujete, že vám vždy před operací říkají, abyste určitou dobu nejedli a nepili. Má to svůj důvod. Já se bohužel proti své vůli nalokala vrchovatě a po probuzení z narkózy mi bylo strašně špatně. Motala se mi hlava, tlak, puls i všechny další faktory mi lítaly jak na centrifuze a k tomu mě ale opravdu děsivě bolel 2x operovaný krk. Myslela jsem, že je to moje poslední hodina. Po cca hodině se to uklidnilo. Ale bylo jasné, že spolykaná krev bude muset ven, přes ten krk… Omlovám se za detailní popis… ale nikdy nezapomenu na tu neskutečně hnusnou dehto-ropnou chuť natrávené krve. A upírský film Twilight už pro mě nikdy nebude tak pěkně vzdálený…. Brrrrrr
Měla jsem ohromné štěstí v neštěstí, že službu měla ta nejúžasnější sestřička, paní Mrázová, která se o mě celou noc starala jako o vlastní. A to přesto, že měla na starosti celé oddělení a byla na noční sama.
Všechen „nepořádek“ po mně stále dokola uklízela. Převlíkala postel, vytírala, vodila mě na toaletu. Už od první chvíle mě dokázala uklidnit, byla při věci a přitom měla soucit, chápala můj strach. Respektovala moji důstojnost, při svlékání zkrvavené košile zavřela dveře, vždy mě přikryla, abych nikde neležela nahá a to je pro mě – i když je mi superšpatně – obrovské plus. Protože lidská důstojnost je často pošlapávána právě v těchto zdánlivě nepatrných detailech a umí se stavem pacienta udělat mnohé. Kéž by takových sester bylo v českých nemocnicích víc!
No, hojení po druhém operačním zákroku a následném zvracení nebyla a není žádná sranda, bolí to pořád jako čert a stále ještě jsem v nemocnici. Už ale nemám v krku tamponádu ani stehy a začínám si pozvolna připadat jako člověk.
Dnes je to přesně 8. den od první operace a 4 dny od revize. Jíst se nedá. Tak 2-3 lžičky kaše tu a tam. Pít se dá jen s velkým sebezapřením a pravidelným přísunem léků proti bolesti. Spánek taky za nic nestojí. Ale věřím, že bude líp!
Pooperační krvácení po operaci mandlí u dospělých je poměrně častá komplikace, které se nedá předejít, ani dopředu odhadnout kdy a proč se jednomu stane a druhému ne. Lékaři i sestry jsou na ni vyškoleni a připraveni a jsou schopni vás rychle zachránit.
Jen pacienta na to moc připravit nelze. Realita překoná všechny představy… Byl to opravdu nejvýraznější zážitek mého dosavadního života a doufám, že se nebude už nikdy opakovat.
Tak držte palce, ať můžu brzo jít domů.
předchozí díly zde:
http://boehmova.blog.idnes.cz/c/253683/Mandle-v-misce-tonsilektomie-myma-ocima-a-hlavne-krkem.html
http://boehmova.blog.idnes.cz/c/253832/Mandle-v-misce-dil-druhy-Ledovani.html
