Malý princ

Po měsících focení jídla přišel zase čas na povídku. Tentokrát na téma, které je tisíckrát ohrané a přesto stále neuvěřitelně aktuální. Úžasná kniha.

Dívala se do její virtuální tváře. Tak tady je. Čekalas ji, viď?
Cítila ji v kostech už několik týdnů, ale teprve teď se zhmotnila. Roztomile našpulená pusinka, dětské oči a rádoby vtipné hashtagy. No jo. Mohlo to být i horší. Má ráda kytky a běhá. Jako teď všechny. Jeho první větší kámen, o který na složité cestě (k ní?) zakopl. Jeho první nová planeta, kterou musí projít a poznat, aby pochopil (pokud tu schopnost má), co kde zanechal. Jak řekla, mohlo to být i horší.

Neuměl jí to včas říct, přestože ho tolikrát prosila. Vím, že to přijde. Jednou. Prosím, měj mě rád alespoň tak moc, abys mi dal vědět. Prosím, řekni mi to hned a já se změním. Smím s tebou zůstat, ale jen když mě upozorníš včas. Budu a umím tě doprovázet i jinak, ale nikdy mi nelži. Ani mlčením.

Jsi už jinde? Ptala se ho nedávno a byla připravená transformovat se v chápavou kamarádku. Máš někoho, má smysl pokračovat? Odpověděl, že ne, že to smysl má, pokud ona ještě chce. Proč? Tisíckrát mu říkala, že je vždycky o krok napřed. Tehdy přece byla ta pravá chvíle vyskočit a zachovat si tvář. Pochopila by to. Jejich společný čas v prvním kole byla vždycky jen řádka neúprosně tikajících vteřin směrem k nule, to věděli oba.

„Budeš mi jednou hrozně chybět,“ řekla mu hned na začátku, když oba směli ze zdánlivě bezedných překrásných orosených sklenic nasávat čerstvé štěstí a on se zlobil, že takové řeči nemá rád. Ale vůbec ji tehdy ještě neznal. Nevěděl, co umí, a kam až její oči smějí vidět. Byla to právě tahle chvíle, kterou spatřila tehdy. 

Otevřela šuplík, vyndala dvě letenky do Paříže, a přestože zápalky byly staré a navlhlé, zapálila papír hned první vytaženou sirkou. Sledovala s nebývalým klidem a odevzdaností, jak pomalu dohořívá a malé černé rozpadající se cáry létají k zemi.

Otevřela okno a pustila zvuk deště dovnitř. Měla ráda, jak se kapky pleskavě a se šuměním tříštily o střešní tašky. Jakmile se první kapka dotkla její tváře, věděla, že jejímu soužení je konec. Pokusila se o úsměv. „Ahoj, světe, jak ses měl, když jsem byla pryč?“ Připadala si, jako kdyby se vrátila z dlouhé dovolené v jiné galaxii nebo z pobytu v nemocnici.

Azurový korzet pověsila do skříně a knížku Malý princ uklidila dozadu do poličky, nějaký čas ji teď nebude potřebovat. Jedno v tom okamžiku věděla naprosto jistě a udělalo jí to radost, nebyla jeho liška, byla zcela určitě ta květina, ale na svého prince si ještě musí počkat. 

Vzala do ruky telefon. Richard ji zase zval na kafe. Už rok ho opakovaně odmítala. Možná tentokrát půjde. Asi je čas.