Hm. Byl to včera zase další, promrhanej,
proflákanej večer plnej ohranejch známejch tváří. Vykouřila jsem moc cigaret a teď mě škrábe
v krku. Na hlasivkách mi sedí zamračenej trpaslík a žmoulá kuličky dehtu,
co se mi usazujou v trubkách. Měla bych přestat kouřit.
Vystrčím nohu zpod peřiny a šlápnu bosa na dřevěnou podlahu. Zapraská. Vždycky tak nemilosrdně odpoví mým chodidlům a všichni v domě vědí, že se u mě ZASE něco děje. Stěny ze sádrokartonový překližky jsou skoro průsvitný. A to ani nemluvím o tom, když v mojí kuchyni snů, kterou mám samozřejmě od zaměstnavatele a s velkou slevou, chci něco uvařit. Hrnce temně řinčí a začne štěkat sousedův pes. Všichni si vidí do talíře.
Odhrnu závěs a piju svoje první kafe. Dneska bez cigarety. Venku je ospalé vlhko a jemně prší. Třeba je to ten den, kdy něco udělám. Dneska něco konečně změním. Už mě fakt nebaví bejt v tom ohranym kruhu sama. Kopnu do dvířek svý lesklý kuchyňský linky.
Seznamka. Převaluju to slovo na jazyku a nemůžu se donutit. Jsem už takhle zoufalá? Jsem ten typ, co se má seznamovat přes internet? Odpověď: Ano, jsem! Někoho chci. Už takovou dobu mám ve svý velký prázdný posteli chuť se přitulit. A taky: Znáte přece ten příběh o tom a té, kteří se takhle seznámili a povedlo se. Já chci taky! A najdu si někoho z velkýho města. Města, kde mě nebude každej znát a šlapat mi na paty. Chlapa s pěknym tělem, velkym domem a třeba i psem, když to musí bejt. Vždyť co mě čeká tady? Akorát lepkavé prsty Heinrichovy předčasné ejakulace za zvuků hihňání Petry s Lindou…
Sedám k počítači a píšu do googlu slovo „seznamka“, olíznu suché rty a abych na to šla líp, napíšu ještě „seriózní“. Směju se v duchu tomu, jak jsem ubohá. Normálním způsobem už se prej chlapi nehledaj. Ve zdi zase něco klepe, snažím se identifikovat ten zvuk. Snad sousedka dělá řízky nebo přitlouká obraz. Zkouším se soustředit. Tak třeba rande.cz. Zakládám si profil. Vyplňuju. Chci jen chlapy s fotkou! Možná je to povrchní, ale kašlu na to. Můj chlap se mi musí líbit. Můj chlap se …obávám se, ještě nenarodil.
O hodinu později, nenasnídaná, stále s kručícím břichem obsahujícím jen zbytek kafe, otevírám první odpověď. „Jsi pěkná kočička, pojď si se mnou hrát,“ posílá chlapík, kterej se polonahej vyfotil před červenym mercedesem. Hm… myslím na známou píšničku „That don´t impress me much!“ Aha, aha, to na mě dojem neudělalo… tak přece jen asi nechci jenom to tělo. Kdo se vyfotí takhle, z kola vypadává.
Zpráv přibývá. Docela mi to zvedá sebevědomí a mám najednou příjemný pocit bohyně, která hýbe osudy, když si v záplavě nápadníků vybírá. Je to změna, po mnohaletém: „Chlapi k seznámení vymřeli.“
Otevírám další zprávu. Celkem milý text, ale fotku prý nepošle. Ženám se na fotkách často nelíbí a pak nemá šanci ukázat svoje osobní kouzlo. Chvilku si píšeme a nakonec fotku vyžebrám. Koukám na ni a vím, že do toho se nepřemluvím. Ať si osobní kouzlo strčí za klobouk, když vypadá, jak zkažená okurka s liščím ohonem na hlavě. Prohlížím další a další profily mužů, kteří o mě projevili zájem. Mezi nimi i vysloužilý metalák, který jasně ignoruje mnou zadanou maximální věkovou hranici. Je tu i pár typů se vzkazy „Pojď si konečně zašukat! Dám ti ten pravej orgáč. Randíčko ve třech? Udělám ti to tak, jaks to nikdy neměla.“ Obávám se hoši, že byste v mojí sbírce až tak nezazářili. Jak říkám, sexu jsem už měla plný krajáč. A kdykoliv budu chtít, můžu si z diáře vytáhnout číslo. Ale děti? Děti se mnou mít nechcete?
A pak je tu jeden, co si přezdívá „Dámský holič“. Sice se nechce seznámit, ale rád by mi přijel ostříhat moje intimní partie. Umí prý i barevné vzorečky. Vzkaz mažu.
Přece jen však podle fotek vybírám několik kluků z Prahy. Udělám si víkend ve velkoměstě a s pár chlapíky se sejdu. To je plán!
Ještě dva dny v práci. Místenku už mám. Ubíhá to pomalu. Navíc můj bývalý šéf něco vycítí, otírá se o mě zase jako dřív a pokládá trapně vlezlé otázky, jestli už někoho mám. „Tak Katuška se nám zase zamilovala, je ti to vidět na očích!“ laškuje. „Tak kdypak nám ho přivedeš ukázat? Tik, tik, tik?“ Mává rukama a hlavou a předstírá, že je Staroměstský orloj v mém žaludku. Ráda bych ho kopla do rozkroku, ale raději použiju starý Petry trik a představím si ho na záchodě. Nasadím k tomu profi úsměv a ignoruju ho.
Stojím na Národní třídě před Café Louvre a vyhlížím Jirku. Je mi trochu divně. Na jedné straně jsem ráda, že se zase něco děje, ale moje druhá část vůbec nechápe, co tu dělám. Už by raději jela zase domů. Podle fotky to bude věčný studentík ve svetru a lenonkách. Něco, co mě sice na první pohled neoslovuje, ale když hledám partnera pro život, musím vyskočit ze zajetých kolejí.
A už je tu. V ruce žmoulá dva tulipány. (Cožpak neví, že dvě kytky jsou na hrob?) Fotku na seznamku asi vybíral dlouho, vůbec si není podobný. Stačí jeho nervózní „ahoj“ a už vím, že s panem osudovým jsem se nepotkala. Přesto ho následuju do kavárny. Jsem amatérka, nevím, jak slušně odejít hned na začátku.
Konverzace plyne celkem příznivě. Po chvíli už vím, že pracuje jako rozvážeč zboží, ale prý je v tom zádrhel. Zboží jen skládá. Dívá se na mě spiklenecky, jakože mám vědět. Nechápavě se usmívám. Chce, abych na to přišla sama, a užívá si svůj moment. „Nechápu… co máš za problém?“ říkám a nevím, čeho se chytit. „Nemáš snad řidičák?“ plácnu, protože jsem v koncích. Zachechtá se a je vysloveně potěšen mým tápáním. „Takže sis ničeho nevšimla?“ ptá se znovu. „Vážně nevím,“ řeknu a přestává mě to bavit.
„A co moje oko!“ vykřikne konečně a prstem míří na nehybnou bulvu. Zírám mu do očí a stále nechápu. „Je skleněný! Nepoznalas to? Proto mě nenechají řídit!“ Už to vidím. Jedno oko má slabě jinou barvu a hýbe se pomaleji. Ale pod brýlemi to téměř není vidět. „Nepoznala,“ říkám po pravdě a je mi to celkem jedno. Jen myslím, že by bylo fér vědět to předem. Já přece taky nezatajila třetí nohu nebo siamské dvojče.
„No, když je to tak důležité, nemyslíš, že by bylo lepší to napsat už před schůzkou?“ ptám se. „To by nikdo nepřišel,“ říká vítězoslavně, jakoby mu padla šestka. Donutil přece holku jít na rande s kyklopem! Přišla a byla tady! Co z toho, že teď mám žaludeční křeče z toho, jak to ukončit, aby si mě hned nezařadil do krabičky: „Hned, jak jsem jí řekl o oku, utekla…“ Minuty se táhnou a já konverzuju. Vím už všechno o jeho babičce, kočce a pruhované pohovce, co si nedávno dovezl z IKEA a nešla mu smontovat. Pak se – přibližně po hodině – omlouvám, že mi jede vlak a platím svou část účtu. Neprotestuje. Prý to teď tak chodí. „Asi z toho nic nebude, co?“ říká skoro vesele. On přece ví, že holky jednooký neberou.„Ne, promiň,“ řeknu. Větu, která by ho snad měla utěšit – Víš, není to kvůli tomu oku, i jinak si hroznej – si nechám od cesty. Asi je lepší nechat ho žít v milosrdném světě, kde denně vyhrává nad opovrženíhodnou povrchností dam ze seznamky.
Vyjdu ven a vdechnu těžký pražský vzduch. Cítím obrovskou úlevu. Moje seznamková premiéra je za mnou. Nechci být cynická, ale stejně si automaticky pro sebe zašeptám: Mezi slepými jednooký král? A doufám, že to nebude pravda. Určitě to ještě nevzdám. Vždyť mě dnes čeká ještě model Petr a milovník hadů Michal. Snad aspoň ty oči budou mít v pořádku.
